O kamarádovi, který věděl všechno

22. srpna 2014 v 20:01 |  Stories
"Sakra. Šlápni na to Mišáčku! Já vážně, vážně pospíchám!!!" brumlala jsem si pod fousy za volantem mojí Bubliny. S hlasitým bručením jsem znova, po kolikáté už, přišlápla brzdu a zpomalila na třicítku. Ostré troubení ze zadu mi opět rozproudilo krevní oběh. "Tak se třeba poser, vole!!! To sou moji koně, můj trenér, a když ho předjedu, bude mě to stát 100 dřepů, sedylehy ani nepočítám!!!" zařvala jsem si sama pro sebe. Přísahám, ještě jednou na mě někdo najede, a já vystoupím!


V životě jsem neměla tak rychle vyložené, zadekované a zabydlené koně jako dnes. Byla jsem na sebe pyšná, rychlá jako blesk, nic mi nebrání v tom, abych dorazila na večerní oslavy včas. V klidu jsem si uvařila kafe a s cigaretou se posadila do průjezdu. Relaxovala jsem, měla jsem přece před sebou ještě dvě hodiny času! Beze spěchu jsem se zula, vyfuněla do třetího patra a odemkla jsem byt. Čekala na mě horká vana, kde jsem měla v plánu strávit alespoň půl hodiny. Po týdenním soustředění tohle opravdu bodlo.
Za hlavou mi zazvonil mobil. "Hmmm?" "Hátuš, prosím, v kolik tady pro mě budeš?" hlas mého bývalého přítele, toho času prostě jen kamaráda s výhodami. Po stopadesáté položená otázka… Opravdu jsem ho za ty dva roky nezabila, proboha? Během vyplkávání mi oči sklouzly na budík postavený na umyvadle. Sakra! Cože! Půl čtvrtý? To není možný! Před chvilkou bylo o hodinu míň!!! "Musim končit, sem ve skluzu!" vřískla jsem do telefonu. Jako by mi díky mému překouknutí přibyla jistá superschopnost. Jednou rukou jsem míchala pomazánku, druhou si žehlila vlasy, levá noha krmila kočky a pravá mi malovala obličej. Plus jsem se oblíkala, uklízela věci, opékala topinky, prostě dělala ze sebe člověka a z bytu byt. Musím říct, že takhle rychlá jsem byla naposledy, když jsem o dvě hodiny zaspala na výprodej POP-UP fashion.
Na dvanáctkových jehlách jsem běžela k autu po štěrkové silnici. Sakra! Slepice jsem měla zavřít. Ještě něco by se dneska mohlo podělat? Úprkem jsem proběhla přes dvůr i stáj. O plechová dvířka jsem si pořezala ruku, svetr jsem měla celý od chlupů. Slepice jsem zavřela, pak jsem se vrátila pro jednu zapomenutou. Zamkla sem stáj. Odemkla jsem jí a vrátila se pro krmítka. Došla jsem k autu. Pak jsem se zase vrátila pro náplast na ruku a zanadávala si z plných plic-krvavý flek na džínech, ten mi tedy trošku zkazil image.
Tolik svátečních řidičů, jako po cestě do Kněžmosta jsem snad nezažila ani na dušičky. Jednou, když pospíchám, tak musí každej dědek ve feldě vyjet na silnici a obtěžovat mě sedmdesátkou! "Dělej, pospícháme!" zařvala jsem do telefonu vesnici před bydlištěm Z. "Kam tak spěcháš?" "Odmítám přijet o hodinu později, aby už byli všichni na mol, a mě přišli svrchovaně trapný!" odpověděla jsem s klidem. Jen ta představa mě děsila. Když ke mně ale nastoupil, položil mi ruku na nohu a zeptal se, proč že tak hrozně pospíchám, a jestli někde nezastavíme, obavy o opilých přátelích ze mě rychle spadli.
Na lesní cestě byla tma, nikde ani živáčka, jen namrzlá okýnka a my dva. Proto zvuk klaksonu, který jsem zmáčkla v extázi kolenem, protrhl zimní idylku tak, že jsem málem spolkla jazyk. Že je nemorální spát s bývalým? Nemorální možná. Ale kdo jiný ví, který dotyk na vás platí, než člověk, který s vámi spal dva roky?
Do Ketně, kde se oslava konala jsem tedy dorazili s nepatrným zpožděním, mé nejhorší obavy se ale nevyplnili. Vše probíhalo v pořádku, v poklidu. Než mi dali do ruky rum. Prý jsem hrála twistra v kalhotkách. Možná. Prý jsem zvracela. Nevím.
Opilecká euforie ze mě spadla několik minut před půlnocí, kdy padl rozkaz "Jdeme na ohňostroj!!!" Mám tři životní fobie, které nikdy, nikdy nepřekonám-hady, klauny a ohňostroj. Definitivně jsem vystřízlivěla při první vybuchnuté petardě. "Já jdu domu!". Hlavou mi probíhalo jediné. Rychle pryč!!!! Začala jsem couvat. Hlavně ať si mě nikdo nevšimne. "Kam jdeš?" chytil mě KAMARÁD za ruku. "Utíkám! Jsem nařezaná jak šopák a podělaná strachy." Táhla jsem pořád dál, ani jsem se na něj nepodívala. "Buď tu se mnou…" zatáhl mi za ruku. Možná jsem byla jen opravdu opilá. A nebo jsem si konečně přiznala, že tenhle kluk na mě má jistou moc. Nechala jsem se přemluvit. Byla jsem zády přitisklá na krám a břichem a obličejem na jeho tělu. Držel mě za ruku, divím se, že mu neodumřela pod mým panickým stiskem. Tiše jsem mu vzlykala do ramene. Fakt se toho bojím. Druhý kamarád, Kony, si mě všiml a jemně mě konečky prstů hladil po zádech. Mám výborný kamarády! Tedy, v té době určitě.
Byla jsem ohluchlá, uslzená a v objetí s klukem, kterého můj bývalý přítel naprosto nenávidí. Zajímavá situace. Ještě že tu ten Z. nikde není. Moment? Ale kde je? Dvě motající se siluety kráčející po silnici od domu směrem k nám mě vytrhli z přemýšlení, a v podstatě i ze strachu. Potácely se po celé silnici a jednohlasně křičeli "Let's go SPARTA!!!" Celý dav utichl a podíval se jejich směrem. Slovo nalitý je v tomhle případě opravdu nedostačující označení jejich stavu. Když se začali motat mezi petardami, zbývající mužské osazenstvo pro siluety kvapem došlo a odtáhli je do bezpečné zóny. Pod světlem lamp jsem je konečně rozeznala. Větší z nich byl Z., pouze v ponožkách a s celým obličejem od krve a bláta. Druhá, ta menší, to byl Negros. V prosinci bez trička. Netuším, kolik toho vypili. Ale když mě Negros skočil na krk, a dýchnul na mě, cítila jsem, jak mi v krvi stoupají promile. "Ty vole, Hátuš. Když teď dáváš každýmu, nemohla by si dát i mě?" zeptal se. To už bylo na mojí počínající střízlivost moc. Otočila jsem se na podpatku a vracela se v slzách zpátky do domu. Možná jsem po alkoholu citlivější, ale šťastný Nový Rok si představuji tedy šťastnější.
"Proč zamykají?"problesklo mi hlavou, když jsem vzala za kliku. Branku jsem neohroženě přelezla. A ocitla se na cizí zahradě o barák vedle. Chyba. Asi nejsem ještě tak střízlivá, jak sem si myslela.
Zamotala se mi hlava i žaludek. Zhroutila jsem se jen tak tak na záchod a vyprázdnila do něj jak svůj žaludek, tak svůj slzný váček. Všechno se se mnou motalo. Bylo mi na nic. Chtěla jsem zalést pod deku a okamžitě usnout. Ze záchoda mě vytáhl rachot v předsíni.
"Hátuš, já za to vážně nemůžu! Promiň." Vykřikl Kony, jakmile mě viděl. Na krku mu visel Z., doslova. Blábolil naprosté nesmysly a půlku těla měl černou od hlíny, oko fialové, triko červené od krve. Asi bych se ho lekla, někde ho potkat. "Pojď Z. Půjdeme spát." Vzala jsem si ho na své rameno. "Hátuško… Ty seš na mě tak hodná! Já tě stejně pořád miluju!" otřel si o mě zakrvácenou tvář a pověsil se na mě plnou vahou. Táhla jsem ho do schodů a tiše mu nadávala do blbečků, kreténů, zasranejch idiotů. Takhle mi kazit Silvestra!
Uložila jsem ho do postele, zametla po něm schody, uložila ho znova do postele, ze které vylez, zametla z podlahy bahno, které z něj vypadalo, znova ho uložila a už se radši nevzdalovala. Hladila jsem ho po rameni, šeptala mu "Spinkej, buď hodnej, prosím… Ach bože, já tě tak nenávidim, takhle mi kazit silvestra ty lemro… Spinkej…" Po tvářích mi tekli slzy a bylo mi pod psa. Otevřely se dveře. KAMARÁD si ke mně beze slova sednul a objal mě. "To bude dobrý…" vydechl. "Bože, KÁMO, já ho tak nesnášim. Proč mi tohle dělá?" rozvzlykala sem se. "To sem si teda vždycky přála, utěšovat bejvalýho na Silvestra…" "Už je Novej Rok." Řekl mi. Ve stejný moment jsme se setkali očima. Nad polomrtvolou Z., který už jen slabě oddychoval alkoholové výpary, jsme se líbali, on polykal mé slzy a pevně mi držel hlavu u svojí. Odtáhl se. "Počkáme až usnou." Přikývla jsem. Sešel dolů, já chvilku po něm. Sedli jsme si vedle sebe na gauč a já cítila ruku na zadku. Hlavně nenápadně, KÁMO. Poslední, co si pamatuji je, jak mu usínám na klíně, v televizi puštěné porno a pět dalších lidí okolo nás.
Probudila mě ruka na břiše a polibek. Zůstali jsme na gauči samy. Bohužel pro něj jsem se během čekání na vyprázdnění pokoje stihla opět opít, tentokrát snad ještě řádněji. Pamatuji si, že jsem mu xkrát zopakovala, že sem unavená, vožralá a že jdu spát. Když se nenechal přemluvit, milostivě jsem si od něj nechala udělat dobře. Dvakrát. Načež jsem mu opět oznámila, že jdu spát. Divím se, že mu nedošla trpělivost, a ještě ho bavilo mě přemlouvat k odplatě. Přemluvil. Na pět minut. "Já na tebe kašlu, jdu na cígo." Oznámila jsem mu v půlce a začala se zvedat. Nějak se to povedlo dodělat, bůh ví jak, vzhledem k mému stavu.
Když jsem si po tomhle zpackaném pokusu o sex zapálili venku cigáro, ani jeden jsme nevěděli, co máme říct. "Usnuli jsme u televize. Nic mezi náma nebylo…" řekl. Jen jsem to odkývala. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli si zítra vůbec budu pamatovat, že se něco stalo. Bezeslova jsem odešla nahoru spát. A po chvilce jsem se vrátila zpátky na gauč, Kony vážně chrápal. Na gauči jsem strávila krásnou hodinu neklidného, slabého spánku. Než si mi někdo sedl na hlavu a pustil televizi. "Hmmmmmmm…" zabručela jsem. KAMARÁD. V půl sedmý ráno! "Nemůžeš jít vedle?" hodila jsem po něm nenávistný pohled. "Tam není playstation…" Ani se na mě nepodíval. Sbalila jsem své peřiny, svoje unavené, opilé tělo a přesunula se na druhý gauč. Byl sice plný, Mates na něm měl půlnoc, ale to už mi bylo úplně jedno. Usnula jsem během pár vteřin.

Celou cestu domů prvního jsem si nadávala, jak hrozně blbá jsem. Ne proto, že jsem mu dala. Ale proto, jak na mol sem byla, a co si o mě teď asi musí myslet!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ZdenekG ZdenekG | E-mail | 17. ledna 2017 v 20:37 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na hfs.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama