Březen 2014

Jestli to není chemie, tak co to je?

11. března 2014 v 14:13 My life
Připadám si jako Carrie v díle Intenzivní bolest… Poznání, že sem vlastně citový masochista, je příšerné.

Způsobuju si to pořád dokola. Dělám jako by nic přes den, jako bych ho neznala. A v noci mu dávám svoje tělo v šanc. A tak pořád dokola. Do zbláznění. Do doby, než mi ujedou nervy.


Když vylézám z auta, a na rozklepaných nohách mířím k intru, ještě cítím v nose tu voňavku. Na kůži ty doteky a na rtech ten dech. Lžu všem okolo mě. Lžu i jemu. Sobě. Vymýšlím dokola výmluvy a nenápadně se vytrácím pryč, znova a znova. Za ním.


Dalo se to vydržet. Dokud sem si nepřiznala, že už to pro mě není jen o tělesném prožitku. Sem zamilovaná. Můj bože, tak hrozně moc! Pálí mě to, bolí, sžírá zevnitř. A nesmím to říct nikomu, ani jemu. Nemůžu se svěřit. Jednou mě to zadusí.


Byli by sme spolu dokonalý. Jen kdyby on chtěl. Jen kdyby to, proč se se mnou vůbec tahá, nebylo právě to, že si myslí, že to beru stejně jako on. Jako George Clooney.


Sakra. Možná on drží bič, ale já sem tím, kdo mě připoutal.