Únor 2013

Jak sem definitivně odsoudila růžovou

21. února 2013 v 15:49 My life
Obdržela sem nedávno pozvání na jistý polovenkovský ples. Ačkoliv sem šaty měla, naprosto nutně sem potřebovala nové boty... A sáčko na oživení. Opravdu sem se obojí snažila sehnat na půjčení, bohužel ale moje okolí úplně nehorduje mému stylu. Tak sem si na cestu dala loftový lmko, dvojitý cappuccino do kelímku a vyrazila na cílenou návštěvu palladia.
Sako sem sehnala rychle v prvním háemku. Světle růžové, dobře padnoucí, takže sem usoudila, že si musím koupit ještě modré a bílé a začít je nosit i normálně. Pak sem zamířila v tom samém obchodě na botky, vypadalo to slibně, slevy jako prase (tolik slev sem pohromadě viděla naposledy když zavírali v HC vietnamskou tržnici), a spousta podpadkových zázraků. Zakázala sem si bílé klínky s třešňovými pásky i duhově flitrované lodičky, protože ač je to hrůza, dokud jim nevyklidim další skřín, musím si kupovat jen boty, které vážně potřebuju. Do oka mi padl ovšem páreček poflitrovaných růžových, nádherných tak, že to stěží dokážu popsat. Vrhla sem se na ně jako na párek prvotřídního sashimi (sakra, musím si zajet na sushi!). Prvni sem vzala do ruky třicet šestky, hodila je vedle sebe a hrabala dál. 37! Kurnik, nevadí, další. Po vyházení celého regálu a největší nalezené velikosti 38 mě popadla deprese a mírná hysterie. Prohlédla sem je projistotu všechny ještě jednou a zaplakala nad poslední pidibotou. Pokusila sem se zeptat s okouzlujícím úsměvem prodavače, zdali-by náhodou v nějakém skladu nevyhrabal poslední zašitý pár mých vysněných botek. Nenašel by, samozřejmě. Snad možná v Myslbeku tam by je určitě mohli mít. Ale tak. Notak! Nepropadala sem panice, čeká mě ještě pár dalších krámů, kde stopro seženu jiné, nechtělo se mi šlapat až do pasáže. Po projité Tally, TopShoes, CCCčku, Mixeru, Deichmanu a i Renu, které od reklamy s Veronikou Žilkovou bytostně nesnáším, sem ale panice propadla, a to přímo parádní. Skoro sem přiběhla do Myslbeka, půl hodiny hledala slevový regál, a když sem ho našla, s ohromnou řádkou přesně těh bot, které mi šeptaly "S námi budeš vypadat úžasně, jen s námi! Kup si nás, hledej šmudlo!" přiřítila sem se k němu jako kulový blesk. Při zuřivém hledání sem ale nenašla nic, co by mě netlačilo jen od pohledu na lístek s velikostí. Na skladě měli stejný kulový jako v Palládku, to je to moje štěstí. Ach jo, proč já, sakra? Naklusala sem zpátky na začátek své cesty na BigMac a dávku kofeinu, věděla sem totiž, že jinak budu nepříjemná, otrávená a ještě bez bot. Takhle sem byla jen bez bot, což je sice depresivní, ale zvládala sem pořád uvažovat racionálně. Ok, kecám. Racioální úvahy se dostavili až po lentilkovém McFlurry. Baťa na Václaváku! No jasně! Obchod, kam mi můj otec zakázal přístup, jakmile sem si dovezla z Malty x párů a svěřila se mu, že sem kvůli poslednímu z nich jedla pouze suchý bagely a pomeranče. Pět pater bot, tam si přece něco vyberu. Odehnala sem se silou vůle od nádherných červených sandálků, kožených balerínek a spousty dalších. A konečně sem našla to, co sem hledala. Flitrované, růžové, plesové, a dokonce hezčí než ty z HM. A taky o tisícovku dražší. Peněženka zaplakala, já málem taky, ale štěstím. Budu mít bezkonkurenčně nejhezčí boty na celém plese...
Stejně ale nechápu, jak to dělat ty růžový hrdinky ve filmech. Takovýdle sraní s každym párem bot, no to by mě mohli teda milovat!