Bojíš se? 2. III.

1. prosince 2012 v 20:51 |  Stories
Spousta maličkostí skládá dohromady velké zoufalství. To je ovšem nebezpečný mýtus, napadající lidské podvědomí. I jedna velká maličkost, jako něčí jazyk v puse vašeho přítele může zapříčinit beznaděj tak obrovskou, že nechcete nic. Nic, ani dýchat. Jen usnout, a už se nikdy neprobudit. Hybernovat... A nic nemuset řešit.
Není moc důležité, kam sem šla potom, co sem viděla tuhle scenérii... Vlastně je důležitá jen jedna informace. Neodehrál se žádný dramatický běh, ani jeho omluvy či klečení a prosby. Bylo mu to jedno, ačkoliv mě viděl. V jeho očích měl jinou hodnou holčičku, kterou mohl zkazit. To, že jde o promyšlený nápad, že Ginny je svině po bráchovi a že to dělá jen kvůli zlomení mého takříkajíc nezlomitelného ega, buď neviděl, a nebo spíš nevěděl. Propadla sem velmi rychle destruktivní sebelítosti. Odevšech sem se stáhla jen ke své osobě, nic mě nezajímalo. Čekala sem od lidí jen další podrazy. A pořád, noc co noc, kdy sem zarudlýma očima koukala z okna na hvězdy, sem měla v hlavě jednu jedinou otázku. Proboha, jak to, že je ten konec pro něj tak jednoduchej?
Poprvé sem ho potkala asi po dvou týdnech. Paradoxně v té samé chodbě, kde to všechno začalo a nelegálně pokračovala x týdnů. Oba sme se zastavili pět, šest metrů od sebe. Ztuhla sem, i přes to se mi ale zachoval zdravý rozum. Otočila sem se na patě a odcházela pryč. Slyšela sem rychlé kroky přecházející až v běh. Ani slovo, jen pleskání nejdražších tenisek o kamennou podlahu. Ruka mi dopadla na rameno. Podepřel mi záda, zaklonil mě a políbil. Když se odtáhl, chvilku sme si potichu dívali do očí."Nemůžu vidět jak se ti oči zalejvaj slzama! Nechci, abys na mě vzpomínala ve zlém a jako na svini. Vlastně nechci vůbec, abys na mě vzpomínala! Chci být tvoje realita! Proboha, odpusť mi!!!" Vrazila sem mu facku, že se zakymácel. "Udělalo se ti líp?" zeptal se, hned potom, co zamrkal a přiložil si ruku na tvář. "Ani nevíš jak!" vydechla sem. "Tak mi dej ještě jednu, a pak mi dej." zašeptal s nosem tesně u mé tváře. Přitáhla sem si jeho hlavu blíž. Našpulil rty, já se ale přesunula k uchu. "Co to v sobě máš, že ti nemůžu odolat? co to v sobě kurva máš, že ti odpustím?" Neodpověděl. Vzal mě do náruče a odnesl k sobě do postele. Sem od přírody pitomě důvěřivá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama