Prosinec 2012

Kočka v krajkách

28. prosince 2012 v 22:48 Stories
Špinavé zrcadlo a od cigaretového kouře šedé záclony. Moje nalíčená tvář, snad ještě několik tahů rudou rtěnkou. Prohrábnout vlny, natáhnout rukavičky a můžu jít.
Podpatky klapou o kamenný chodník. Vyhýbám se loužím nelibé vody. Z kanálů se valí smradlavá pára. Jdu rychle, londýnské ulice nejsou moc bezpečné destinace v pozdních hodinách. Tři schody nahoru a jsem tam. Cat in lace, noční podnik. Moje pracovní destinace. Jestli se za to stydím…? Už ani ne. Člověk si zvykne na všechno, s čím má tu čest dostatečně dlouho… Poslední úpravy ve skleněných dveřích baru a můžu jít na to.
V šeru a kouři sem ihned zamířila k baru. Vyhoupla sem se na vysokou stoličku z tmavě modré kůže a zvedla krajkový závoj z kloboučku z očí. U cigarety, vložené do úst mi blesk oheň sirky. Ozářil mě běloskvoucí úsměv. "Krásný večer princezno. Uuuuhm, nesmějte se takhle, nebo tady dnes v noci pár starých páprdů oslepne!" "Louisi! Jako obvykle, zlatíčko, prosím…" "Co bych pro tebe neudělal, slečno!" mrkl. Poslala sem mu vzdušný polibek, když přede mě předkládal dvojku bílého. "Ptám se tě pokaždé, a zeptám se tě znovu… Proč holka jako ty, krásná, mladá, a neuvěřitelně chytrá, dělá tady? " Opřel se o bar a byl tak blízko ode mne, až sem mohla postřehnout kapky potu na jeho orlím nose. "Nefandi mi zase tolik, brouku. Prostě sem jen nejhezčí a nejchytřejší kurva v celym Catu…" "Noo, možná to jednou dotáhneš na nejchytřejší kurvu v celym Londýně…" ušklíbl se, ale tak mile, jak to uměl jen on. Každý ho musel mít rád. "Jo, a nebo třeba rovnou na celym světě, ty drzoune." Plácla sem ho přes tvář. Prohodili sme ještě pár kamarádských vět. Najednou mě ale začal pálit pohled v zádech, a já věděla, že mám práci. Pomalu sem se točila a pohrála si vlasy. Byla sem opět neomylná. Od třetího stolu z leva od upatlaných dveří seděl zhruba čtyřicetiletý pán, zřejmě velké zvíře. Propaloval mě pohledem. Pak pozvedl svojí skleničku. Svojí úlohu sem znala dokonale. Stačila půl hodina, aby mi nabídl rámě a odvedl mě ze tří kamenných schodů dolů, do svého bentley.. Vždy jezdí do hotelu, hlavně, když mají kroužek po snubním prstenu ještě otlačený na prstě.
Zhruba tři hodiny trvalo, než sem uspokojila všechny jeho požadavky. Když sem s výplatou zastrčenou za punčochu zahýbala v předposlední ulici ke svému bytu uslyšela sem rachot. Tříštění, křik… Ticho… Zacouvala sem o tři kroky zpět a podívala se do leva, odkud zvuk vycházel. Asi bych ten pohled v životě nepřála ani tomu magorovi, co mě chtěl zhruba před měsícem pokálet a pak mi nezaplatil. Přes popelnici ležet muž naprosto nehybně, s kloboukem na stranu a hlavou nepřirozeně otočenou skoro na zad. Malý bílý papírem, ležící kousek od mrtvoly na dlažbě neunikl mé pozornosti. Sebrala sem ho, a utíkala rychle pryč, do bytu, do bezpečí. Zamkla sem, zatáhla závěsy a zalezla až po bradu pod peřinu, tam, kde bylo bezpečno už jako malé holce. Z lístečku se vyklubala vizitka. "Phillipe Mapple K.R.W. Corporation" Hlásala tučná černá písmena na ní… Dlouho sem nemohla usnout, až se v mé blonďaté hlavě zrodil šílený nápad. Dokážu, že sem nejchytřejší kurva na celém světě! Přijdu tomu na kloub! Ať se děje cokoliv!!!

Růžové zlo s průměrem na milimetry

20. prosince 2012 v 22:58 My life
Takže. Už napotřetí mám propíchlou uzdičku v tlamě. Piercing s názvem smiley. Vypadá pěkně a je originální. Jeho jediná nevýhoda je ovšem velikost kuliček, která by se dala šacovat na miniaturní. A to bez nadsázky. Takže když jedna vypadne, a to dělají s oblibou, je to fakt prdel.
Naposledy se levá koule pokusila o útěk dnes okolo osmé večer. Naneštěstí sem v tu chvíli zrovna seděla v hospodě s pěti spolužáky, mužem a dvěma prvandama. Nejdřív se mi smáli. To ještě šlo. Pak mi začli kolektivně pomáhat. To už bylo horší.
První se toho ujala Káťa. Jeden jí ochotně svítil, další dva ještě ochotnějc kybicovali. Dvakrát už tam málem byla, když ale dopadla opět na zem, ujal se tý svině malý Ondráš. Ten jí ovšem ani nezvlád chytit do prstů bez upuštění. Vzdala sem to, vydala se na záchod, prvačky za mnou. Ucpali sme umyvadlo a já počala šroubovat. Sem přírodní nervák, možná i minutu mi to nadšení vydrželo. Pak kulička letěla na zem a já ze záchoda. Jo, a za mnou holky s kuličkou v prstech. Málem se popraly, která se mi bude hrabat v zubech jako první, díru mi natrhly a do teď je opuchlá... Veselé vánoce...
PS: Kuličku mi tam stejně nedostaly...
PPS: Muž se mi šíleně vožral a celou dobu mi řikal, ať se netrápim pro jednu kouli, že on má ještě dvě...

Na doraz a nikdy níž

17. prosince 2012 v 22:35 My life
Je to zhruba něco přes dva měsíce, co moje kamarádka Adélka začala chodit s poměrně pěkným přesdvacet klučinou jménem Harry. Nejprve sme všechny odkývaly tento vztah, namalovaly nad ně pomyslný kříž požehnání a možná i tiše záviděly tohohle kluka sice bez zubu, za to ale se svaly. Jenže nic není tak idilické, jak se na první pohled zdá...
""Sauvemente besame... Ready to do whatever, if you take me away!" rozezněl se v malé kuchyňce mobil do zvuků rychlovarné konvice. "Stíhačka", prolítlo mi hlavou, když sem jí viděla její otrávenej výraz.
"Na intru s Hátuš. To ti mám jako hlásit každej svůj krk? TAKHLE O MEJCH KAMARÁDKÁCH NEMLUV! A kde ty seš? Kde? U kina? Ok, tak počkej u coopu!... Tak čínskou polivku oželim." vrhla na mě provinilý úsměv, když vytípla hovor a snažila se působit v klidu. "Že mu to toleruješ, seš snad svéprávná, ne?" nešlo mi do hlavy, proč zrovna ona je ochotná žít s takovym hnusákem. "Co chtěl vůbec?" "Že sem někde s tou kundou Hátou a že mám okamžitě přijít dolu." Než sem začala vidět rudě, živě se mi vybavila příhoda, kdy mě Áda doprovázela na piercing a dostala scénu, ať ale okamžitě nasedne do nejbližšího autobusu pryč ode mně, nebo můj přítel dostane zajímavou sms. Ano, je to k smíchu. "Hele, víš, že to, že je čurák ti neřikám jenom proto, že tě mám fakt ráda, ale tebe to baví?" "Když on je jinak skvělej... A já ho miluju... vypadlo z ní k podlaze, když si zapínala bundu a opouštěla mě. Vydržela sem se svejma myšlenkama přesně sedm minut, pak sem se rozhodla jednat při nejmenším tak, že mi omylem upadne klíček na jeho milovanou octavu 2.0. Zvedla sem telefon a vytočila její číslo. Ve chvíli, kdy mi to típla se ve mě začalo všechno vařit víc, jak při sto stupních celsia, oblékla sem se a brala schody po dvou. Přes svoje kuřácké plíce a vztek sem ke coopu skoro i doběhla (!). "Co se děje?" otázal se muž, když mě spatřil takhle na pokraji infarktu (normálně nevyjdu bez zadejchání ani schody).
"Je to kretén. Ať si jí třeba připoutá doma na řetěz, ale mě do toho tahat nebude! Debil! Co si myslí, že jí tam za rohem lížu frndu nebo co? Ať si zkusí mi ještě jednou něco říct a já ho pudu udat, že mě napad, ale to už si pude sednout! Ne kecám. Mám o ní strach... Všim sis těch modřin, co teďka má? Kurva, kolikrát už sem tady pro ní byla, ale takhe už dlouho nebudu!" V ten moment ovšem Adý vylezla z auta, Harry nasraně odjel vtříc mizivým dálkám. "Hátuuuš... Promiň... Už sem mu to vysvětlila. Vždyť... Je to fakt blbej pocit, když už mě s sebou ani nikam nezvete, protože víte, co by bylo za scénu. A ty tu budeš dycky, i když on se na mě vysere." Obejmula sem jí s pocitem zadostiučinění a už utlumujícím vztekem. "Prší, nechceš jít do školy?" "Ani ne.. Když už sem ta kunda, tak ať sem aspoň pořádně vlhká!"

Bojíš se? 2. III.

1. prosince 2012 v 20:51 Stories
Spousta maličkostí skládá dohromady velké zoufalství. To je ovšem nebezpečný mýtus, napadající lidské podvědomí. I jedna velká maličkost, jako něčí jazyk v puse vašeho přítele může zapříčinit beznaděj tak obrovskou, že nechcete nic. Nic, ani dýchat. Jen usnout, a už se nikdy neprobudit. Hybernovat... A nic nemuset řešit.
Není moc důležité, kam sem šla potom, co sem viděla tuhle scenérii... Vlastně je důležitá jen jedna informace. Neodehrál se žádný dramatický běh, ani jeho omluvy či klečení a prosby. Bylo mu to jedno, ačkoliv mě viděl. V jeho očích měl jinou hodnou holčičku, kterou mohl zkazit. To, že jde o promyšlený nápad, že Ginny je svině po bráchovi a že to dělá jen kvůli zlomení mého takříkajíc nezlomitelného ega, buď neviděl, a nebo spíš nevěděl. Propadla sem velmi rychle destruktivní sebelítosti. Odevšech sem se stáhla jen ke své osobě, nic mě nezajímalo. Čekala sem od lidí jen další podrazy. A pořád, noc co noc, kdy sem zarudlýma očima koukala z okna na hvězdy, sem měla v hlavě jednu jedinou otázku. Proboha, jak to, že je ten konec pro něj tak jednoduchej?
Poprvé sem ho potkala asi po dvou týdnech. Paradoxně v té samé chodbě, kde to všechno začalo a nelegálně pokračovala x týdnů. Oba sme se zastavili pět, šest metrů od sebe. Ztuhla sem, i přes to se mi ale zachoval zdravý rozum. Otočila sem se na patě a odcházela pryč. Slyšela sem rychlé kroky přecházející až v běh. Ani slovo, jen pleskání nejdražších tenisek o kamennou podlahu. Ruka mi dopadla na rameno. Podepřel mi záda, zaklonil mě a políbil. Když se odtáhl, chvilku sme si potichu dívali do očí."Nemůžu vidět jak se ti oči zalejvaj slzama! Nechci, abys na mě vzpomínala ve zlém a jako na svini. Vlastně nechci vůbec, abys na mě vzpomínala! Chci být tvoje realita! Proboha, odpusť mi!!!" Vrazila sem mu facku, že se zakymácel. "Udělalo se ti líp?" zeptal se, hned potom, co zamrkal a přiložil si ruku na tvář. "Ani nevíš jak!" vydechla sem. "Tak mi dej ještě jednu, a pak mi dej." zašeptal s nosem tesně u mé tváře. Přitáhla sem si jeho hlavu blíž. Našpulil rty, já se ale přesunula k uchu. "Co to v sobě máš, že ti nemůžu odolat? co to v sobě kurva máš, že ti odpustím?" Neodpověděl. Vzal mě do náruče a odnesl k sobě do postele. Sem od přírody pitomě důvěřivá...