Každá žena má právo na boty. Ale né na bláto, šutry a louže

21. října 2012 v 23:16
To je tak, když vám vaše matka domluví přepadovej trénink a vám o něm řekne, až v půlce cesty do Boleslavi. Měla sem na sobě v ten osudný pátek páskové sandálky na klínu a modrou sukni. Že to není podstatné? Tak to mě kámo ani neser. Cesta od vlaku totiž trvá dvacet minut. Je dlouhá, vede lesem, je do kopce, je na ní bláto a šutry. A klouže…. Ale jak šíleně moc klouže, to si nikdo neumíte představit! Tož tedy s těžkou taškou na rameni sem se vydala směrem k trenérovi. Po prvních deseti krokách za děsně pomalou bábou s nákupem z Kauflandu sem rozeslala pět nasraných smsek-jednu mojí drahé polovičce, ať mě sakra polituje, druhou tomu druhému, protože litování není nikdy dost a zbývající tři dcerce trenéra. Ať sakra zvedne ten svůj línej zadek, sedne na motorku a přijede pro mě! Funěla sem statečně dál. Ovšem jen k prvnímu pařezu. Na ten sem si sedla, podpadky servala z nohou a mrskla je do prvního křoví. Po půl metru ujitém v silonkových ponožkách sem se zase otočila, došla si pro botky, obula je a pokračovala. Když sem z lesa vyšla mezi pole, potkla sem dvě houbařící ženy, které na svůj střední věk vzpomínají už jen jako "Tehdá v tom pětaosmdesátym." "No to sou mi nápady! V lodičkách do lesa" ozvalo se, jakmile sem je obešla. Měly jediné štěstí, že sem po nich neměla co hodit."Tak si tady do prdele vybudujte chodnik, emhádé nebo třeba letiště, mě je to jedno! Já sem Pražák kurva!" zaštěkla sem na ně zpátky a nasupeně odešla. Bohužel, zákon schválnosti se tomu myslím říká, sem zrovna špatně šlápla a podlomila se mi noha. To se mi stalo naposledy loni v prosinci. Snažila sem se zůstat nad věcí, přesto ale můj ventil už byl na utržení. Chtělo se mi děsně čurat, ale nedávno sem absolvovala film Lidská stonožka, bylo tedy nemožné si dřepnout za nejbližší strom. Hrdinně sem klopítala dál. Než sem šlápla do louže, sundala si boty po druhé a opět je mrskla v dál, tentokrát ale do půlky pole. Došla sem pro ně znova. Zavěsila si je na prst a dál pokračovala neohroženě bosá. Už mi to bylo vážně jedno. Jakmile sem došla na dvůr, přišla mi první odpověď: jasný, za chvilku sem doma, počkej tam, sjedu pro tebe. Didi.
…na asfalt letělo moje sebeovládání a za ním i mobil. A víte co? Ty boty sou mi malý, ale líběj se mi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama