Říjen 2012

Neptejte se mě co na něm vidím... Sem jenom ŠÍLENĚ zamilovaná

30. října 2012 v 21:58 My life

Protože já v tom, děti moje, šíleně lítám. Protože mi nosí čajíček, větrá, běhá do lékárny, převlíká propocenou postýlku a pouští filmy. Protože kvůli mě vstává o hodinu dřív, aby mě odvedl na praxi. Protože dělá ty nejlepší chleby ve vajíčku. Protože nádherně voní. Protože sem ho naučla oblíkat. Protože přestal krkat, prdět a nadávat. Protože si začal amzat obličej a čistit zuby. Protože ho miluju víc než boty, což je vážně co říct!!! Protože je mi jedno, že je to článek na styl Lotty Biondi. Jeden si snad dovolit můžu.
:-*

Každá žena má právo na boty. Ale né na bláto, šutry a louže

21. října 2012 v 23:16
To je tak, když vám vaše matka domluví přepadovej trénink a vám o něm řekne, až v půlce cesty do Boleslavi. Měla sem na sobě v ten osudný pátek páskové sandálky na klínu a modrou sukni. Že to není podstatné? Tak to mě kámo ani neser. Cesta od vlaku totiž trvá dvacet minut. Je dlouhá, vede lesem, je do kopce, je na ní bláto a šutry. A klouže…. Ale jak šíleně moc klouže, to si nikdo neumíte představit! Tož tedy s těžkou taškou na rameni sem se vydala směrem k trenérovi. Po prvních deseti krokách za děsně pomalou bábou s nákupem z Kauflandu sem rozeslala pět nasraných smsek-jednu mojí drahé polovičce, ať mě sakra polituje, druhou tomu druhému, protože litování není nikdy dost a zbývající tři dcerce trenéra. Ať sakra zvedne ten svůj línej zadek, sedne na motorku a přijede pro mě! Funěla sem statečně dál. Ovšem jen k prvnímu pařezu. Na ten sem si sedla, podpadky servala z nohou a mrskla je do prvního křoví. Po půl metru ujitém v silonkových ponožkách sem se zase otočila, došla si pro botky, obula je a pokračovala. Když sem z lesa vyšla mezi pole, potkla sem dvě houbařící ženy, které na svůj střední věk vzpomínají už jen jako "Tehdá v tom pětaosmdesátym." "No to sou mi nápady! V lodičkách do lesa" ozvalo se, jakmile sem je obešla. Měly jediné štěstí, že sem po nich neměla co hodit."Tak si tady do prdele vybudujte chodnik, emhádé nebo třeba letiště, mě je to jedno! Já sem Pražák kurva!" zaštěkla sem na ně zpátky a nasupeně odešla. Bohužel, zákon schválnosti se tomu myslím říká, sem zrovna špatně šlápla a podlomila se mi noha. To se mi stalo naposledy loni v prosinci. Snažila sem se zůstat nad věcí, přesto ale můj ventil už byl na utržení. Chtělo se mi děsně čurat, ale nedávno sem absolvovala film Lidská stonožka, bylo tedy nemožné si dřepnout za nejbližší strom. Hrdinně sem klopítala dál. Než sem šlápla do louže, sundala si boty po druhé a opět je mrskla v dál, tentokrát ale do půlky pole. Došla sem pro ně znova. Zavěsila si je na prst a dál pokračovala neohroženě bosá. Už mi to bylo vážně jedno. Jakmile sem došla na dvůr, přišla mi první odpověď: jasný, za chvilku sem doma, počkej tam, sjedu pro tebe. Didi.
…na asfalt letělo moje sebeovládání a za ním i mobil. A víte co? Ty boty sou mi malý, ale líběj se mi!

Welcome to reality

14. října 2012 v 20:54 Stories
Zarazila se v půlce cesty. Uviděla tam něco, na co někteří z nás nemyslí ani v tom nejzlejším snu. Viděla knihu. Za výlohou knihkupectví na malém náměstíčku. Přímo před ní. Vpotácela se do krámku. "Můžu vám s něčím pomoct?" otázala se prodavačka s širokým úsměvem. Vytřeštila na ní oči… "Ehm... Prosím? Ne, děkuji…" Popadla knihu. Sesunula se k regálu a začala číst. Při prvních dvou větách jí vylítly slzy z očí. Po dočtení kapitoly se rozklepala. Po hodině jí někdo poklepal na rameno. "Promiňte, slečno, je vám dobře?" rozesmátá prodavačka. Nepřítomný výraz ve tváři, bledost. Šílený pocit v žaludku. Vytáhla peníze, vrazila je do ženě do ruky a i s knihou beze slova odešla… Musela si myslet, že je úplný cvok. Možná byla. Ale spíš se z ní teď stal. Doma si sedla, jen tak, v kabátu a kozačkách do křesla, otevřela druhou kapitolu a začala číst. Beze slova a pořád ještě s hrůzou. Dočetla to. 347 stránek skoro na jeden dech. "To je můj sen!" vydechla. "Ukradla mi sen!" zvedla se na nohy. Rozhodla se jít si to vyřídit. Nedošla tam.
…Nikdy nikomu neber sen. Možná je to to poslední, co mu zbývá….

Jak sem se dozvěděla, že je to tu k zblití

9. října 2012 v 17:22 My life
Připadám si poslední dobou jako Alenka v pěkně zvráceném kraji divů. Okolo mě se dějí zvěrstva, kterým bych chtěla zabránit, a já prostě nemůžu. Bohužel ale nemluvím o vraždě politika v Brně…
…nebo vám snad přijde normální, aby na vás okolo půl osmé večer řvala banda autobusáků "Hej, kotě, ty máš ale sexy prdelku! Nechceš nakrmit?" Ježiši Kriste, nejsem ani plnoletá a je to sakra vidět! To mě ve třiceti rovnou přefiknou za rohem? Kde to tedy sme, ptá se blondýna. Začínám být znechucená celou republikou. Už od té doby, co mám nového učitele na MO(torová) V(ozidla), který mě se zánětem šlach donutil odvázat ruku a až po třetím příšernym histeráku mě pustil na chíru. Proč se sakra musím denně setkávat s kretény? Co sem komu udělala? A proč musim mít ve třeťáku sexuální výchovu? Sakra, proč?
Protože Hátuško, ty nejsi Alenka, tohle není Wonderland… Smiř se s tím, než někoho zabiješ…
A já někoho zabiju… Pokud mi nepřestane s rozsvícenýma očima vykládat, jak miluje Dominika, ale spí ještě s Martinem a líbí se jí Dan… Pokud mi další člověk nebude do očí tvrdit, že MU nepsal, a já to přitom vím líp než to, že kvůli Manolkám bych žrala suchej chleba klidně dva roky…

Bojíš se? 2. II

7. října 2012 v 22:22 Stories
Šla sem sama z večeře. Moje drahá polovička měla doučování z Obrany (smrtijed a on neumí základní obranná kouzla… Je to možný?). Vyfuněla sem poslední schody ke koleji a prošla obrazem. Už sem byla skoro pryč ze společenské místnosti, když mě někdo zastavil. Tedy, abych byla přesnější, zastavilo mě tlumené zakašlání. U krbu seděl Ron. Otočila sem se. "Ahoj…" rozzářil se. Neuvěřitelně podezřelý. "Ehm… Čau…?" "Hele, řikal sem si… Co kdybys vzala toho svýho billyboye zejtra večer… No víš, možná už si to vypustila, ale slavim narozeniny. A chtěl bych vás tam." Podívala sem se na něj, jako kdyby právě přiletěl z Marsu a oznámil mi, že tam maj Louboutinky za dvě kila. "Ronánku proboha tys pil?" "Ne, myslim to vážně. Zapomenem na to, ne?" Sakra hodně podezřelý! "Takhle… můžu se ho zeptat… Ale si si jistej, že to vážně chceš? Zrovna tobě vážně nechci kazit oslavu!" "Smrtelně vážně. V devět tady, hm?" "Hm…" připadala sem si jako Alice in Wonderland. A napadala mě jen dvě možná vysvětlení. Buď, to za prvé, houby na mojí večerní pizze nebyly žampiony. A nebo, a to za druhé, mi Ron už konečně plně odpustil… Ješiš, kéž by. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to nevrtalo hlavou
"Broukuuuu? Mám pro tebe úžasnej plán na zejtra večer… Ale slib mi, že mě nevypískáš, ju?" zahuhlala sem Dráčkovi do krku přesně v půl deváté a šest minut v Komnatě nejvyšší potřeby, detaily rozebírat nebudeme. "Umh, poslouchám" usmál se na mě. Nastínila sem mu situaci. No, moc se teda netvářil. "Prosím, prosím, prosím. Jenom se tam zajdem podívat, dáme si jedno, dvě a půjdem. Já sem ráda, že už na mě neplive. Chápeš to aspoň trošku, zlato?" "Hele, miluju tě, ale tohle je fakt hodně velkej požadavek. Ne, nekoukej se na mě takhle princezno…! Kurnik!!! Oukej, tak jenom na chvilku ale!" "Děkuju" zavrněla sem a dala mu pusu. Netušila sem, do čeho du. Jenom sem se modlila, aby to nedopadlo nějakym maximálnim průserem. Nu což, víra hory přenáší.
Ruku v ruce. V novejch, naprosto úžasných botkách. Připravená zůstat nad věcí. Skoro sem doufala, že mi nad hlavou svítí kontrolka "Sem dokonalá, jak vidíš".
"Ahoj…" zamumlala sem, když sem prošla potrétem. Všech čtrnáct obličejů se na nás rozzářilo. Tedy, na mě. "Pocem!" vytáhla sem Draca ze tmy za obrazem. Znechucenější výraz měl snad jenom ve chvíli, kdy musel zpívat na vánočním plese. Ale přes moje překvapení ani na něj se nikdo nemračil? Ron se ke mně rozeběhl takovým tempem, že narazil do konferenčního stolku a rozbil si hubu. Když vstal, podal mi ruku a málem zavýskal: "Tak vy ste dorazili! Super! Co budete pít?" Spolkla sem otázku "Co si šňupal?" a rozzářeně mu odpověděla. Byl to neuvěřitelný večer. První půl hodinu sme byli trošku jako pár z planety X. V rohu pohovky, sami dva. Já, rozesmátá a urputně se snažící být společenská, a mírně nasraný Draco vedle mě srkající Cuba libre. Pak si k nám přisadl Ron s Ginny, To už sme ale psychicky nedávali ani jeden. Tequila za tequilou… Smích. Vtípky. Tequila. Svlíkací prší. Morgan. Starý historky z prváku. Tequila. "Kočko, nechceš se jít na chvilku projít?" Zeptal se mě můj zrzavý ex. Viděla sem ho skoro dvojitě, proto sem snad kývla. Chtěla sem říct Dracovi, že se hned vrátím, ale zrovna se málem udusil pitím, když mu Hermiona vyprávěla, jak se Seamus poblil při Jasnovidectví. Snad to beze mě chvilku přežije. Nevnímala se, jak Ron mrknul na Ginny a vyšla s ním před kolej. "Tak copak potřebuješ?" usmála sem se."Něco ti připomenout..." řekl. Vyskočil po mě, přirazil mě zády na zeď, chytil mě za vlasy tak, že sem vykřikla bolestí a začal mi šeptat do ucha. "Pamatuješ, jak sem tě poprvý objal? A poprvý políbil? Jak sem tě šukal u pratety Tessie na půdě? Nebo na kolik debilních závodů sem se na tebe byl podívat? Pamatuješ si vůbec, jak krásný to spolu bylo? Ta valentýnská noc tehdá u vás ve vaně. A pamatuješ si, proč to skončilo? Pamatuješ si, co si mi vůbec udělala? Mám ti připomenout, co seš?!" Vyhrkli mi slzy do očí. Vyrvala sem se mu a chtěla se vrátit zpátky. Těsně u obrazu na mě zařval… "Jen si běž vyplakat srdíčko hajzlovi blonďatýmu, jen utíkej!!!" prošla sem obrazem. Nemohla sem tomu věřit, jak sem mohla být tak blbá? Otočila sem se k pohovce, na které sem nechala sedět Draca. Seděl tam. S Ginny na klíně. Ruku v ruce. Pusu v puse. Nevěřila sem svým očím. Zatočila se mi hlava, zatmělo se mi před očima. Cítila sem dech na pravém uchu a ruku, co mě lehce podepřela. "Vidíš, jaký to je? Nic moc pocit, viď? Tak tohle máš za to. Kurvo!"