Srpen 2012

Bojíš se? 2. I

30. srpna 2012 v 20:34 Stories
"Ahoj." Levandule mě oslnila zářivým úsměvem, když sme se míjely cestou do jídelny. Bylo tomu dneska přesně šest měsíců od mého prvního tajného rande s Dracem. Lidé si na nás pomalu, ale jistě zvykli. Časem mi i Ron přestal plivat k nohám, všichni víc a víc zdravili a ve chvíli, kdy sme vyhráli Nejhezčí pár vánočního plesu, sme byli oficiálně přijati tribunálem zpátky do kolektivu. Konečně sem se mohla přestala bát, že mě prohlásí za čarodějnici a dají upálit. Sláva. Všechno se zdálo neuvěřitelně perfektní… A víte co? Bylo by… Kdybych dneska neměla zpoždění. A nemyslím sexy zpoždění deset minut na schůzku… Myslím zpoždění druhý týden… A to je všechno, jen ne sexy…
"Vstávej. Heeej!" Někdo se mnou prudce třásl v posteli. Otočila sem se k němu xichtem, hřbetem ruky si utřela slinu a otevřela jedno oko. "Měla si vstát už před čtvrt hodinou…" oznámila mi Linda, spolubydlící, a když bylo naprosto jasné, že už sem vzhůru, namázla si pusu leskem a mezi dveřma ještě dodala.:"To už je tenhle tejden po třetí, co si zaspala, a to je středa… Sakra nechceš s tim něco dělat?" "Slibuju, nebudu pít na noc tolik cappuccin." Odvětila sem, ale ona už byla pryč. Jasně že bych měla spěchat, abych stihla výuku, neviděla sem ale na rychlosti žádná pozitiva. Proto sem se oblékala beze spěchu, malovala stejným tempem. Ono se to jednou neposeře… Cestou do třídy mě něco chytilo za břicho a strhlo za skříň s vycpaným kentaurem. "Ahooj princezno!" "Co tady děláš tak pozdě, zlato? Nemáš se nááááhodou učit?" Andělsky sem se usmála. "Náááhodou na rozdíl od tebe mám až druhou runy. Plavání po škole? Ve tři?" Měla bych ho nenávidět za to, jak mě vždycky dokáže usadit. "Spíš procházka. A vem si radši dostatečnou zásobu nikotinu, musim s tebou mluvit…" Pohladila sem ho po tváři a dala mu pusu… "Tak to se nemůžu dočkat… Tak ve tři." Odpojila sem se od něj a zapadla za další roh… Teď už se z vážné debaty asi nevykroutím… Sakra… V rohu sem se vydýchala, počkala, až ho uslyším odcházet a vyrazila sem na hodinu. Opatrně sem zaklepala a vklouzla dovnitř… "Omlouvám se, zaspala sem…" pronesla sem se sklopenou hlavou a odcházela na místo. "Né že by to bylo poprvé na mojí hodinu… Chci toho snad moc, když žádám, aby vás jedna z vašich kolegyň vzbudila? Máte jich snad málo?" No jasně, na tohle já mám tak náladu, milej pane profesor… Spolkla sem několik jízlivých poznámek o šamponu, zakuňkala, že je to jen moje chyba a že už se to nestane a sedla si. "Ty nám s tim klukem zvlčíš, holka..." šeptla mi Hermiona. "To má recht… Musí bejt pěknej kanec, když tě takhle utahává!" zahihňala se Linda z druhé strany. Z řady před námi se otočil pihatý obličej. Střetla sem se s ním očima a on se zase rychle otočil směrem k tabuli. Ron. "Odpustí mi to někdy?" zeptala sem se šeptem holek a pokynula hlavou směrem k němu. "No, prý má pořád ještě tvojí fotku v peněžence a dost často na tebe zůstane čumět a usmívat se, než mu dojde, že tohle vlastně ze zásady nedělá. Až se vyhrabe z tohohle stádia, bude mu trvat ještě tak rok a půl, než ti začne odpouštět…" prohlásila Linda, mezitím, co vytáhla z kabelky lak na nehty a počala se upravovat. "Hele… Dámy… Já mám takovej problém… Já už dva tej…" chystala sem se vše vysypat, přerušil mě ale úsečný tón od katedry. "Nepřeháníte to už trošku? Zaspíte, přijdete pozdě, kazíte mi studenty z koleje a ještě narušujete výuku! Nemyslíte, že by ste se sebou měla něco udělat…?" "Ale aby ses taky neposral…" zamumlala sem sešitu a mrkla na obě spolusedící zadržující smích… "Cos to chtěla říct?" otočila se na mě Hermiona. "To je jedno, nebylo to důležitý… Hele, vzbudíte mě na přestávku?" odpověděla sem jí už zabořená do stolu a se zavřenýma očima.
"Já vim, já vim! Omlouvá mě to, že sem ti po cestě koupil kafe? Pochop to, někdo mi sežral poslední muffin, musel sem si jít vyřvat kdo… Marně." Draco mi vtiskl pusu na tvář a s omluvným úsměvem mi podal kelímek. Copak se bude celý můj život od teď točit už jenom kolem zpoždění??? "Not bad." Oplatila sem mu úsměv. Chytil mě za ruku a vyrazili sme. "Víš… Musim ti něco říct…" začala sem 'nenápadně' a pohled směřovala na špičky svých bot. Upřel na mě oči plná očekávání. A je to tady zas. Sem srab… V hlavě mi začal šrotovat milion důvodů, proč ho ještě nebudu plašit… Je to jen chvilka, a pro test si teprve du… A tak dále… "Musim ti říct, že ten muffin sem ti sežrala já." Rozesmál se. "Okolo toho děláš takový drama? Ale lásko, vždyť já už to dávno vim… Zlobíš!" plácnul mě přes zadek. Copak kromě toho, že bude všechno jen o zpoždění budu taky celý život lhát???
Na Prasinské návsi sme se rozdělili. On si šel koupit sprcháč, já sem se vymluvila na prášky na alergii a zapadla do lékárny… "Těhotenskej test prosím.." "Máte nějakej oblíbenej?" "Tady tehnle, ideálně." "Tak vám dám ozkoušenej. Ještě něco to bude?" "Nee, děkuju, všechno." "A není toho trochu málo?" "Zatím snad ne…" Nenávidím přemilé lékárniky, měla sem co dělat, aby se mi neodkysličil mozek a já nepadla hubou na dlaždičky. Test sem uschovala do kabelky a odešla ven, posilnit se nikotinem a přemýšlet. Sedla sem si na lavičku a pozorovala nedaleký parčík. Malá holčička s chlapečkem se klouzali na skluzavce, smáli se, hráli si…. Chlapeček se občas proměnil ve hravé štěně a podrážel holčičce nohy vesele vrtě oháňkou. Neubránila sem se úsměvu. Malý zvěromáček ve mně zanechal rozporuplné pocity… Nebylo by to vlastně pěkné…?
Cestou domů, ruku v ruce s Dracem, sem dostala menstruaci….
***
Napsat pokračování byl sponání nápad v práci, když nechodili lidi... Upřímně? Líbí se mi o hodně, hodně míň než předchozí díly... Ale když už je to na papíře, postnu to... ;) A další díl si sakra rozmyslím

Může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím lze dělat...

30. srpna 2012 v 16:15 My mind
...Aneb podle mě ty nejnádhernější, nejtalentovanější a v neposlední řadě nejstylovější ženy na světě. Budu se o to rvát, budu se o to hádat ;)

Sarah Jessica Parker

Mila Kunis

Kate Hudson

Sakra, sakra, doprdele, jak může bejt někdo tak nádhernej? Když sem byla malá, říkali mi, že pokud to ženské sluší i v teplákách, je opravdu krásná. Postupem času sem získala názor, že těmhle třem by to slušelo i v tričku z New Yorkeru... Což je kurva co říct!!!!

Něco málo o blondýně...

25. srpna 2012 v 13:13
Na požádání Dott... Stále udržující určitou anonymitu, přeci jen ale já... Sarkasmum, ironie, jízlivost... Jen pár faktů...
-Je mi sedmnáct let a čtyři měsíce, devět dní, třináct hodin, padesát pět minut a devět, deset, jedenáct, dvanáct sekund
-Studuju hnojárnu a vážně to není k smíchu (!!!)
-Pracuji v turistické kavárně, už sakra dlouho
-Nejradši mám těstoviny, jak k jídlu, tak k vaření
-Když mám na sobě podpadky (a to je často), mluvím o "nás, nikoliv o "mně"
-Prošla sem si stádiem hnědých, zrzavých, zelených a skoročerných vlasů... Ale poté sem usoudila, že sem ještě dostatečně mladá na naivitu a vrátila se k blond.
-Mám osm koček a nemám ráda psy
-Píšu jako externí redaktorka na Krásnou (a nezavrhujte mě, dalo fakt práci se tam dostat)
-Sem permanentně zamilovaná, bohužel zhruba každý týden do někoho jiného
-Vlastním 49 laků na nehty a všechny používám
-Držím vysoký post v českém fanklubu Toma Feltona
-Již zmiňovaného Toma si jednou vezmu
-Jezdím. Mám svého Jardu I, letos to budou čtyři roky, a nově pronajímím kobylu jménem Cykáda Jolanka
-Moje děti vyrostou na Harrym Potterovi, stejně jako já
-Moc nepiju (když už ale, tak tequilu ve velkém)
-Za rok mě čekají poslední školní prázdniny. Hodlám přes ně opět vyrazit na Maltu, zajet si s kobylou drezurní MČR, vydělat na nový objektiv a taky se trošku učt na maturu.
-Moje největší vzory jsou Carrie Bradshaw, Charlotte Dujardin, Elizabeth Taylor a Andreas Helgstrand
-Podle mě má každá žena právo na boty
-Po škole chci jet dělat rok au pair do UK, poté se prosadit buď v Elle nebo v Respektu a mít malý byteček ve Strašnicích. V důchodu bych se ráda odstěhovala na skotský venkov a přivydělávala si trénováním.

Asi už se nezměním, a kdybych vám sem psala, že chci vynaleznout lék na rakovinu, lhala bych. Doufám, že sem nikoho nepohoršila, snad ode dneška nebudete číst mé články s nechutí ;)

Je to jen můj názorrr... Aneb genetika je svinstvo

21. srpna 2012 v 9:23 My mind
"Brý deeen! Já sem nějakej Vajgl!" Zaslechla sem zpoza dveří. Musím přiznat, že mi to nepřišlo jako nejlepší začátek pro člověka, jenž si jede usmířit otce vyvolené svého syna. Rozhodla sem se ale nevyjadřovat a jen tiše odposlouchávat. Po zhruba minutě ve společnosti pana Vagla, který vyložil v ortodoxně nekuřácké domácnosti na stůl camelky, skoro si šel vařit kafe a málem i vyhodil nohy na stůl , sem stáhla notebook i svojí maličkost do ústranní svého temného studeného pokoje a jala se rozjímat.
Je možné, že je kretenismus dědičný? Nebo prostě jen méně intelektuální lidé plodí (nebo vychovávají) další méně inteligentní lidi? Nestydím se za to, že za většího kreténa, než synáčka tohohle pána považuji snad jen Milana z Farmy… Dnešní odpoledne mě ale přivedlo k zamyšlení nad tím, že za to onen chlapec vlastně možná nemůže… Třeba to má, ó hrůza, dané geneticky… Halo, říkejte mi Darwin.
Vždyť je to přeci tak prosté. V zaolejované dílně se nedá vychovat absolvent Harvardu. Nebo že by dal…? S určitým sebezapřením možná přeci jen… Ale hlavně s pořádnou snahou. Otcové přece rádi předávají živnost synátorům. Že by jádro věci? Chá.
Příroda určila, že si vybíráme protikladné drahé polovičky, aby nás doplnily o ty vlastnosti, které nám chybí. Pokud ste tedy inteligentní vysokoškolačka s IQ nad sto, měli by ste si vybrat přítele z učňáku pracujícího v autoservisu (nechci nikoho urazit), který každý večer požaduje jen anální sex s lahví piva a zápasem Slávie? Promiňte, nesouhlasím. Vždyť… O čem si proboha budete povídat? "Ahoj miláčku, dneska sem si přidala na rozvrh přednášku z ekonomie!" "Super, *krk*, já sem udřenej jak vůl bejby… Uděláš mě?" Tož… každý svého štěstí strůjce… Ale chcete to, proboha???? Prostě si neumím představit, že by mi některá kamarádka přivedla ukázat určitý prototyp chlapů. Vlastně to jedna již udělala. Vyplivla mi pod nos mladého Vajgla. A já nedokážu jako správná kamarádka sdílet její unešení nad tímhle exémem… Prostě má na víc… (Promiň zlato, vím, že se mnou nebudeš mluvit… Ale vždyť to víš… Vidím po tvém boku Michala /ifyouknowwhatimean/)
Nemají podle přírody právo inteligentní ženy na dobře situovaného chlapa a happy end až do smrti…? Ne, nemají. Ten si totiž vybere blondýnu z mola…

…Je skoro neuvěřitelné tedy, že já, která se za pár let vidím s maturitou, vystudovanou žurnalistikou a v kanceláři Elle nebo Instinktu sem za svůj život byla nejšťastnější se synem řezníka, co těžko prolejzá na zemědělce…

Hrdá primadona s duší jako kafe od Jacobsu

19. srpna 2012 v 22:30 Stories
"Kočičko…?" Zavolala sem. Zvedla hlavu, hodila na mě pohrdlivý pohled a opět se začala věnovat trávě. Byla moc hrdá na to, aby mi dala najevo sebemenší city. Po dvou, třech pokusech a okatém natažení ruky s pamlskem tak, že sem si jí málem vykloubila sem se shledala poraženou a vyrazila přes výběh k ní. Když sem od ní byla zhruba dva metry, sotva na dosah, pohodila hrdě hlavou, poodešla ode mě. Dlouze se mi podívala do očí a…Lehla si do největší blátivé kaluže…Neměla sem sílu se na ní zlobit, jen sem počkala až se dostatečně vyrochní a poté jí vzala směrem do boxu. Nevěděla sem, kdo jí půl hodiny před odjezdem na závody (jasně že sem tu měla být dřív, ale vždyť mě znáte, proboha! Věčně deset minut zpoždění) pustil do výběhu, kór v dešti. Preventivě sem sprdla kulhavého stájníka a pokusila se z ní bahno vydrhnout za cenu namožených svalů a jejích odchlupených zad. Přitom sem se snažila úzkostlivě nezasvinit si bílé rajtky… Po minutě měli odstín stolice, you don't say. Vzdala sem to rychle, tak se hold páni rozhodčí budou moct podívat. Při nandavání přepraváků mi zdrhla z boxu a stihla sežrat půlku kýble ovsa. Cestou do hengru se třikrát postavila a dvakrát vycouvala. Od vyjetí z brány vytrvale kopala a házela celým autem. Jasně že sem se bála, že si něco udělá. Ale taková ona prostě byla. Hrdá. Namyšlená. Nesnášenlivá. Černá. S původem do roku 1655. Primadona. Tentokrát sem z vozejku na místě nevyvedla já jí, zato vyvedla ona mě, spíše tedy vynesla. Pokusila sem se jí vodit, abych jí uklidnila. A lidé na mě řvaly "Uklidněte si toho hřebčáka!" Při sedání kopla trenéra do ramene a hlavou mi vysypala celé čištění do bahna. Na oprácku se bála všeho, louží, koní. Při cestě do obdélníku zase bez koní nemohla žít. Vypadala, že přeskočí oplůtek. A stejně jako vždycky při vjezdu v A zaklapla, odlepila ocas… A tentokrát zvedla svůj osobní rekord na 74,800%. Nebylo možné jí nemilovat. Jí, které dali tak trefné jméno vzhledem k duši, srdci i povaze, ačkoliv byla jinak zbarvená… Jmenovala se Černá…

Neměří víc jak 115 cm...

7. srpna 2012 v 15:03 My mind
Adalia Rose. Malá, pětiletá holčička, na kterou by ste na ulici zůstali nejspíš zírat s otevřenou pusou, nebo se jí v horším případě začali smát a blbě na ní ukazovat. Holčička ale nemůže za to, jak vypadá. Nemůže za to ani to, kdyby její rodiče hypoteticky řečeno kouřili nebo byli alkoholici. Adalia trpí nemocí zvanou progerie.
Progerie má dvě formy, takzvanou pravou, kterou má právě Adalia, nebo druhý typ, Warnerův syndrom, což je soubor mnoha chorob (Downova syndromu, například). Co vlastně progerie je? Syndrom rychlého stárnutí. Děti se obvykle nedožívají více než třinácti let. Příznaky jsou u nich pozorovány od dvou let. Mají obličejíček s vystouplýma očima a ušima odstávajícíma od hlavy. Trpí defekty zubů, nehtů, nemají vlasy. Pohlavní vývoj je zpožděný a trpí stařeckými chorobami.
Děti jsou neskutečně silné. Uvědomují si délku času, který jim byl vyměřen na tomhle světě. Rády chodí do školy, učí se všemu novému. A hlavně, tyhle děti se pořád, pořád usmívají. Protože si nechtějí kazit krátký život špatnou náladou. Je to neuvěřitelné.
Adakua by si nejvíc přála vlásky a být krásná...
...pokud tvrdíte, že je krásná, lžete. Víte to vy, ví to ona. Nejsou hezké. Ale jsou úžasné. Chytré. Milé. Spokojené. Jsou to děti, od kterých bychom se všichni mohli učit. V současné době jich je na světě zhruba čtyřicet.

Ten chlapeček z dráhy

5. srpna 2012 v 14:26 My life
Pamatuju si naprosto přesně, když jedné zimy přišel. Byl malý. Hubený, bez svalů. Kulhal. Ani se na něj hezky nekoukalo, nebyl to hezký kůň. Ale měl něco v oku. Lásku, kterou sme tam nikdo nečekal, vždyť je to plnokrevník z dráhy. Byl mu nalajnován život koně, který se u nás dlouho neohřeje. Postupně sme si ho vyzkoušel každý, postupně každý z nás dostal nabídku, aby si tohohle valáška odvezl domů. Nevím, kolik z nás kývlo. Já ano. Nenacválala sem ho na pravou ruku. Utíkal mi od stěny. Neměl drezurní budoucnost víš než do DDček a určitě né za víc jak za pětapade. Stejně sem ho chtěla. Pro ty oči. Nezlepšovali sme se. Já věřila. Že sem jediná, kdo si tohohle chlapečka odveze domů.
Přijela sem. Odjezdila Jardu, večer seděla v kuchyni, "Starky?" "Měla sem ho." "Cykáda?" "Já, v hale." "Olísek?" "Byla tu Terezka." Dobrý, takže všichni ready." Nesměle sem pípla "A co Elekt?" Otočily se na mě tři páry očí. "Elekt je ale Pavlíny."
Sem za to ve finále vděčná. Lepšího koně si Pája přát nemohla, jsou pro sebe stvoření. Odnaučil jí bát, a teď už by ho nikdo nepoznal. Je to plňas, který se dřív umisťoval na dráze, a dnes na Z2… A já mu hrdě oškuji.

Kozy na titulku

1. srpna 2012 v 11:51
Ačkoliv okolo AK sem projela zatím jen v rychliku, myslím, že protest proti Lotty je naprosto oprávněný. Proto přispívám svou troškou do mlýna...
-i když byla Lotty Biondi z Autorského klubu vyřazena, přeci jen to tady chvilku nechám... Tak pro připomenutí tohohle blogového odpadu... A třeba mě s touhle fotkou taky vezmou ;)