Nevíš dne ni hodiny

2. května 2012 v 17:09 |  Stories
"Šestka je velký černo červený oxer, sedm a osm kombinace dvou kolmáčků"… Opakuji si v hlavě parkur, moje první
Sko… Nikdy sem nevěřila, že se sem dohrabu. Skoro jako sen… Pomalým, vyrovnaným tempem sladěné dvojice navádím Laka na opracovišti ke kolmáku a když se přes překážku hladce přeneseme, mám úžasný pocit, že to dneska zvládneme. Zvládnem to, a ukážeme všem těm, kteří ti, koníku můj, po všech těch společných úspěchách pořád ještě nevěří. Trenér mi staví z kolmáku poměrně široký a vysoký oxer. Rovně najet, pobídnout do odskoku, povolit nad překážkou a po doskoku plynule cválat dál. Pořádně Laka pochválím po zpoceném krku a vítězoslavně se zazubím na trenéra. Ten mi ukáže zdvižený palec. Taky nám věří, a to je dobře. Nechám koni vytáhnout otěže, ještě jednou ho pochválim a párkrát s ním jenom na volno obklušu jízdárnu. Na oprácku se to jen hemží a já si musím dávat dobrý pozor, aby se ani mě, ani Lakovi nic nestalo. "Tak, skočíte si to ještě jednou, a pak mu dáš pohov. Nesmíme ho votrávit, vždyť ho znáš." Houkne na mě trenér a já musím set sakra napínat uši, abych mu v tom mumraji rozuměla alespoň základní požadavky. Kývnu, pomalu zkrátím oteže, zdvojnásobím sedové pobídky a z plných plic zakřičím varovné: "Pozor kolmák!" Jezdci se po mě nejdřív podívají a poté své koně odvedou dál od překážky. Nacválám a vyrovnaně, rovně najíždím k do výšky se tyčícím břevnům, dosáhli již nejmíň výšky parkuru. Soustředím se, ale najednou… Najednou vidím hnědou šmouhu, cítím náraz. To příšerné divadlo je dílem okamžiku. Někdo si nejspíš nevšiml, že jedu na překážku a vjel mi do dráhy. V poslední chvilce se snažím Laka strhnout za otěže jinam, ale je pozdě… Cizí kůň, malá, hnědá, šklebivá kobylka se vší silou napřáhla a udeřila jedním zadním kopytem moje koleno (celým tělem mi prostřelila příšerná bolest, ale v tu chvíli sem to nebyla schopná vnímat) a druhým Laka do žeber. Ten zachroptěl, strašidelně zařehtal a převrátil se na bok. Odletěla sem vzduchem a zádama narazila na stojan takovou peckou, že mě zasypala břevna, ze kterých byla překážka postavená. Rychle sem se z nich vyhrabala a běžela k mému koni, co mi rozbité tělo dovolilo. Několik odvážlivců se k němu snažilo dostat, ale Lake je nepustil. Sice nemohl vstát, ale i v leže po nich šlehal zuby, mlátil je kopyty… "Lakýsku… Broučku…" vydechnu a pohladím ho po hlavě. Okamžitě se uklidní, až takové pouto sme si za ty roky mezi sebou vytvořili. Ostatní koně už pořadatelka odvádí pryč. Nevnímám to. Nevnímám nic, jen to, že život tak úžasného zvířete přímo přede mnou vyprchává z těla a já s tím nemůžu nic dělat. "Veta!!! Ptáka!!! Honem!!!" Křiknu na skupinku lidí bezradně přihlížejících. Někdo odběhne zavolat veterináře. Na tváři se mi objeví slzy. Pomalu vezmu Lakovu hlavu a položím si jí na klín. Vidím, že zlomené žebro koni protrhlo kůži. Lake musí opravdu trpět… Trenér a ještě několik lidí se opět snaží přiblížit, ale Lake nechce nikoho… Chce jen mě… Najednou si uvědomím, jaké je vedro. Slunce mi praží na tmavé sako… Jaké asi musí být horko Lakovi…? "Doneste mi někdo vodu!!!" Zakřičím zase ke skupině. Kosmickou rychlostí mi dopraví kýbl plný jiskřivé, chladné vody. Namočím do něj ruku a pohladím s ní koňskou hlavu. Poté naberu trošku vody do dlaní a dám zvířeti napít. Voda mu evidentně dělá dobře. Strhnu ze sebe sako, namočím ho do kýble a mokrý kus hadru přiložím Lakovi na krk. "Tak kde je sakra ten Pták?!" skoro hystericky vyjeknu na nejbližšího přihlížejícího. "Už je na cestě měl by tu bejt co nevidět" odpoví mi neznámí hlas. Podvědomě vím, že tolik času nemáme. Neuvěřitelně se to vleče… Sekundy jsou jako roky, minuty jako staletí. Jen já, on a bolest. Motá se mi hlava. Najednou ale cítím, jak se koni pomalu začíná ztrácet dech, břicho se nadzvedává o poznání míň… Proboha. Hysterie mě naprosto ohromí a pomalu ale jistě mě dostihují i moje vlastní zdravotní změny. Snažím se udržet při vědomí, Laka hladím po hlavě. Zhruba po minutě ho pohladím naposledy, než se mi zatmí před očima a spadnu ze sedu na záda. Poslední, co mám před očima jsou jeho nádherné oči plné úzkosti, které jako by doslova říkali "Děkuji ti za vše".
***
…Probouzím se a vidím bílý strop. Nejdřív mě popadne příšerná panika, JÁ SE NEMŮŽU HÝBAT! Sem mrtvá?! Otočím hlavou. Židle, okno… A na židli dva vínové kusy hadru s malým pikeur koníčkem na okraji. Poznávám je. Jeho závodní bandáže. Bandáže Laka of Fire. A vedle nich fotka. Co mi síly a krunýř (který sem mezitím zvládla identifikovat, stejně jako závěs na nejmíň sedmitunovou sádru na noze) dovolí se natáhnu a vezmu fotku do roztřesených dlaní. Je na ní on. Hnědý, statný valášek s obvázaný bokem, kapačkou napojenou na krk a spokojeně zabořenou hlavou do žlabu. A ještě něco Nápis: Čekám na tebe v boxe…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 20. května 2012 v 7:22 | Reagovat

To je ÚŽASNÉ! Krásně píšeš a asi to máš ze zkušenosti. Sama jezdím na koni, vlastního tedy nemám, ale i tak... Skákat umím jen malý iXko a ani to už asi nikdy neskočím... V našem oddíle rozprodávaj koně a s třicátým červnem ho zavírají... Je to hrůza, kůň, se kterým jsem poprvé skočila už je prodanej.

2 hfs hfs | Web | 20. května 2012 v 8:04 | Reagovat

Ahoj, moc děkuju, tohle vždycky potěší! ;)
To je vždycky hrozně smutnej příběh =(. Jakmile si na ně člověk zvykne, musí se loučit =(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama