Bojíš se? the end

31. května 2012 v 17:26 |  Stories
Sem od přírody posera. Ronovi sem neřekla ani slovo. A po čase, když se ani Ginny k ničemu neměla, ukolébala sem se do pocitu falešného klidu. A modlila sem se, aby to nebyl jen klid před bouří. S Dracem sme stále podnikali noční výpravy za "dobrodružstvím", já sem se neotáčela postupem času přes rameno každou minutu, ale každých pět, a pak už ani to ne. Měla sem pocit, že je vše zajeté v těch správných kolejích a jediné, co mi na nich překáží je Ron-což byla bohužel překážka hodná vykolejení. Skoro bych uvítala, kdyby Ginny bonzovala, a vyřešila tím situaci za mě. Pomalu ale jistě sme si přestávali dávat pozor. Skoro dva měsíce už se dalo říct, že spolu "chodíme". Méně sme si hlídali záda, méně sme se schovávali. Více si sebe všímali o hodinách a na úplně veřejných místech. Byla jen otázka času, kdy si kdo dá pět a pět dohromady.
Ležela sem na gauči v Komnatě nejvyšší potřeby a dívala se, jak si oblíká košili. Otočil hlavu, a když uviděl můj zaujatý pohled, usmál se. "Co zkoumáš?" upřel oči zpět na manžetové knoflíky a jal se je zapínat. "Máš oooobrovskej beďar na pravym rameni…" úsměv mu zmrzl na tváři a opět se na mě podíval. "Teda promiň. Máš strašně krásný svalnatý záda a strašně mě štve, že už se oblíkáš, což znamená, že minimálně do zítřejší noci tvoje přenádherný sexy záda neuvidim… Ale ten beďar mě fakt irituje víc…" udržet poker face, však on tu svatozář nad mojí hlavou za chvilku zpozoruje. Uuups, asi sem se dotkla chlapského ega. "Tak to ti nedaruju." Rozběhl se, vyškubl mi z podhlavy polštář a pokusil se mě udusit… Moc dlouho mu to ale nevydrželo, za chvíli už sem mu seděla obkročmo na zádech a dolovala mu ven kožní problém, doprovázený urputným řevem a prosbami majitele inkriminovaného ramene. Nepřetržitý výbuch zlověstného smíchu mě držel ještě ve chvíli, kdy sem se svalila vedle něj na pohovku. Musela sem si vyslechnout, co sem za "sadistickou bestii" a "nepřizpůsobivou kosmetičku", než si nechal dát pusu a než mi to příšerné provinění plně odpustil. Chtěla sem vedle něj ležet a smát se přinejmenším na vždy, s údivem sem ale zahlídla hodiny, odkud na mě blikaly tři hodiny ranní-nejvyšší čas na návrat na kolej. Se zvuky znatelného odporu sme vyrazili z Komnaty, přes chodbu k Buclaté dámě. Před portrétem se opřel o zábradlí a pevně mě objal. "Už teď mi chybíš…" zašeptal k mým vlasům. "Miluju tě." Vypadlo ze mě jen. Bylo neuvěřitelné, jak moc sem si s ním pokaždé připadala šťastná. Náhle ale zaostřil směrem k portrétu. "Děje se něco?" zdvihla sem oči. "Lásko, mám neblahý tušení, že nás chtěl zase někdo vyrušit…" podíval se mi do očí s naprosto vážným výrazem… "Faain, du to vyřešit." Povzdechla sem si a naposledy ho políbila. Dávno mě opustily hysteráky z odhalení. Přestávala sem věřit tomu, že se náš vztah může provalit dřív, než já sama budu chtít. "Fortuna major…" prošla sem obrazem a ještě se otočila, abych Dracovi zamávala. Byl už v půlce schodiště. Když sem se otočila zpátky do místnosti, zbledla sem. Na křeslech vprostřed společenské seděla Ginny s Ronem a oba, rudí až na zadku, mě probodávali pohledem. "Kdes byla?!" udeřil na mě Ron dřív, než sem se stačila rozkoukat. "Projít se, bolela mě hlava…" nasadila sem co nejnevinnější úsměv. "Nelži, děvko!" vyskočila mu obrovská modrá žíla na čele, Ginny ho chytila za rameno. Sladce se culila, a já měla chuť jí zabít. "A vy ste jako co? Nějaký pošahaný zrzavý komando pro speciální výslechy? Prostě sem se byla provětrat, a teď bych si s dovolenim šla lehnout…" zlaté pravidlo nevěry, zatloukat, zatloukat, zatloukat. Setřásl ruku a zastoupil mi cestu tak razantně, až mě to samotnou vyděsilo. "Ne…" zašeptal, jako by si to trénoval. "NE!!!" zařval pak na celou místnost. "Já už si na hlavu srát nenechám!" Jeho řev přilákal rozespalého Harryho, který teď stál v půli schodů a nechápavě zíral na tuhle scénu. "Já sem ti věřil, chápeš to? Věřil sem ti, chtěl sem s tebou bejt. Ale ty si spala se mnou a myslelas u toho na něj! Jak dlouho už tohle děláš? Všichni se mi smějou, a já do teď nechápal proč!" po nachových tvářích mu tekly slzy, u kterých se dalo těžko určit, jestli sou ze zoufalství, nebo ze vzteku. Za normálních okolností by mi ho bylo určitě líto. Tím ale, co (ačkoliv zcela pochopitelně) právě předváděl, se mi úplně zhnusil. "Prosim tě uklidni se. Seš odpornej!" pokusila sem se ho odstrčit ale zarazil mě."Nepudeš nikam! Už tomu neutečeš! Copak nechápeš, co je to za hajzla?! Co má a já ne? Stejně tě má jen na píchání, já ti to řeknu, jen kvůli šuku! Kdyžto já sem tě fakt miloval! Bože." Plivl mi k nohám, otočil se a udělal dva kroky k Harrymu. Pak se prudce otočil a plnou sílou mě udeřil pěstí do levé čelisti. Odletěla sem k druhým schodům a o roh prvního se ještě brutálně třískla do hlavy. Po dopadu sem se jen schoulila do klubíčka, prudce oddechovala a polykala krev. Slyšela sem ho dupat po schodech, a Ginnyiny krůčky za ním. Otevřela sem oči. Harry stál nade mnou a natahoval ke mně ruku. Odkulila sem se, vytáhla hůlku a přiložila si jí k hlavě. Usoudila sem, že kočičí odchod bude přijatelnější, už jenom proto, že malé rány krvácí míň než velké. Ukrutně se mi motala hlava, zvládla sem ale docela obstojně sejít schody a dojít až do podzemí, před Zmijozelskou kolej. Moje spása byly špatně dovřené dveře. Proklouzla sem dovnitř a ujala se hledání. Když sem konečně našla samostatný pokoj s velkým 25 na dveřích, málem už sem si vysílením ustlala na podlaze chodby. Štěstí mi opět přálo, i tyto dveře byly pootevřené. Došla sem k posteli, na které spal. Vyskočila sem, a stulila se do klubíčka na polštáři. I přes tlamu plnou krve a zřejmý otřes mozku mě zalil pocit bezpečí a já mohla usnout.
Probudilo mě jemné hlazení po zádech. Otevřela sme oči a protáhla si všechny čtyři nohy… Když sem se zorientovala kde sem, nijak sem s proměnou nespěchala. Až když sem zahlédla jeho nechápavý výraz. "Co tady… Co se ti... Já ho zabiju!" podíval se na můj zkrvavený obličej. "To je v pohodě." Nahodila sem unavený úsměv. Zub mi naštěstí žádný nechyběl. "Ne, není to v pohodě. Tohle si nemůže dovolovat!" "… a divíš se mu…?" zvedla sem oči. Zkoprněl. "Dobře. Ale hned mlátit tě taky nemusel…" argumenty došly, a bylo po bojovné náladě. "Jak ses sem dostala vůbec?" "Naši zelení spoluobčané neumějí zavírat…" připadala sem si jako na jiné planetě, jak sem se tak rozhlížela po zeleno černém pokoji, neobvyklé barvy pro někoho, kdo žije šest let obklopen červenou a zlatou. "Koupelna je támhle," zdvihl ruku, "nějak to zvládnem!" Byla sem mu tentokrát hodně vděčná, že nechce rozebírat žádné detaily. Zvedla sem se, zkontrolovala v zrcadle nedostatky (oteklý spodní ret, boule na spánku, zakrvácený svetr, zbytek šel lehce napravit studenou vodou). Když sem opět vylezla z koupelny, už čekal u dveří. Chytil mě za ruku a vedl mě rovnou do jídelny. Asi nikdy nezapomenu na výrazy naprosto celé školy, když sme se tak ruku v ruce objevili ve dveřích…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 2. června 2012 v 15:11 | Reagovat

Ten konec je nádhernej, krásnej, úchvatnej a romantickej, tak jak má být. Ale ze začátku... Uber té vulgarity, opravdu to máš dost sprosté. Jinak je to skvělé.

2 hfs hfs | Web | 3. června 2012 v 9:07 | Reagovat

No jo, podle mě to zrovna k téhle povídce sedí, nemám to ve všech =). Každopádně se to pokusím stáhnout ještě na polovic =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama