Bojíš se?

14. května 2012 v 18:57 |  Stories
Šla jsem po chodbě směrem od lektvarové laboratoře. Stál tam. Opřený o stěnu a pohazoval si se zeleným jablkem. Pro změnu. Stál mi přímo v cestě, musela sem se buď otočit a vrátit se do třídy, nebo okolo něj projít. Zrychlila sem krok a zhluboka se nadechla. Byla sem od něj jen pár kroků, když mi zastoupil cestu. "Draco, já nemůžu! Nejde to. Já ho miluju a ty seš ze Zmijozelu a…" pustil jablko z ruky, pevně mě chytil a políbil mě. "Kurva", prolítlo mi hlavou, "Tak tohle je v hajzlu." I když sem věděla, že dělám něco strašně zakázaného a strašně špatného (vždyť je to smrtijed, proboha!), nějak sem to nebyla schopná vnímat. Kolena mi málem vypověděla službu, vnímala sem jen jeho. A po chvíli i kroky. Sakra! Odlepili jsme se od sebe. "V jedenáct. Přesně v jedenáct buď tady." Šeptla sem, pustila jeho ruce a spěchala jsem směrem k Nebelvírské koleji. Tiše sem vklouzla do pokoje a zavřela dveře. "Ventuso…" špitla sem. Závan větru, který vycházel ze špičky mé hůlky zfoukl svíce a otevřel okna. Natáhla jsem se na postel, jen tak, oblečená, a v mrazu, který dovnitř pronikal okny, se mi hlavou honily ty nejčernější myšlenky. Netušila jsem, proč sem Draca nechala mě líbat, netušila jsem, jak to vysvětlím ostatním, nebo co proboha bude dál. Ale už sem věděla, že ho miluju. A ať to znamenalo cokoliv, rozhodně to nebylo dobré. Nevím, jak dlouho sem takhle ležela, dvě, možná dvě a půl hodiny. Z rozjímání mě vytrhlo neohrabané klepání na dveře… "Můžu dál miláčku?" ozvalo se. Povzdechla sem si a než sem stihla zareagovat, už byl vevnitř. "Nebylas na večeři, lásko, nestalo se ti… Brrr, ty tady máš ale zimu! Neblbni, nastydneš!" řekl Ron. Samozřejmě ho ani nenapadlo třeba zavřít ty okna. Ňouma. Znovu sem protáhla vzduch mezi zuby a mávnutím hůlky zamezila průniku ledového vzduchu do místnosti. "Táák, to je lepší." pochválil si Ron. Nic sem neřekla. Obecně sem poslední dobou na jeho věty moc neodpovídala. Po skoro dvouletém vztahu bylo velmi únavné mluvit pořád jenom o jídle nebo mojí úžasnosti. Vážně. "No, seš teda v cajku? Myslel jsem, že sis byla zajezdit, ale když si nebyla jíst, a nikdo o tobě nic nevěděl, asi sem doufal že budeš v pokoji, napadlo mě, že budeš mít hlad, tak sem…" (Upřímně? Je mi jedno co si, já zrovna vypnula na neutrál. Slabě sem pokyvovala a vrátila se zpátky ke svým chmurným myšlenkám). "…Takže si v pohodě?" Ne, jasně že nejsem v pohodě, ty zrzavej debile! Ale co ti asi mám říct? Líbám se ti s úhlavnim nepřítelem, naprosto vážně uvažuju o konci našeho vztahu a tebe zajímá, jestli nemám hlad. Abych byla upřímná, překvapilo mě i to, že mi nedonesl dvě, tři kuřata nebo alespoň bochník chleba s sebou na pokoj, abych netrpěla hlady. S naprostým přemáháním sem se usmála a pohladila ho po ruce. "Je mi fajn. Jen sem neměla hlad a nebylo mi moc dobře od žaludku. Vážně, sem úplně v pořádku." "Dobře. A přijdeš si za námi sednout dolů? Budou sušenky." Situace byla vyhodnocena jako něco, co by ho už dál nemělo tížit, dal mi mlaskavou pusu na tvář a očička už mu zase svítila jako dva blinkry. "Možná se tam ukážu. Spíš ale půjdu brzo spát…" Sušenky mě obecně netankujou, a jestli o něco dnes večer nestojím, tak o společnost půlky Nebelvíru. "Udělej to pro mě, alespoň na chvilku. Budu tam čekat." Ron vstal z postele a otevřel dveře."Miluju tě!" Neopomněl dodat a už dupal po schodech. Počkala sem, až jeho kroky odezní a znovu se naplácla na povlečení. Jen mi tu básni o sušenkách a dělej mi to ještě těžší, kreténe. Nejradši bych se tu opět oddávala letargii, což by ale bylo krajně podezřelé, a možná bych si vysloužila jen to, že by v jedenáct byla ještě celá kolej vzhůru a spřádala by plány, jak mě dostat do nálady. A na to nebyl čas… A bohužel, jak sem si již naplno připustila, ani chuť. Tudíž sem se donutila navléct do více přijatelného oblečení na večer, namalovat si obličej na xicht a sejít schody do společenské místnosti. Skupinka lidí, které oblažoval svou přítomností Ron (s obrovským tácem sušenek na kolenou) seděla blízko u krbu a zrovna se něčemu hlasitě smála. S nuceným společenským výrazem sem si k nim přisedla. Bylo čerstvých půl osmé a já se musela nechat oblažovat přítomností věčně veselých Nebelvířanů alespoň hodinku, aby to na jejich ego mělo dostatečný uspokojující efekt. Ehm, hurá…? Nakonec sem v jejich společnosti strávila skoro dvě hodiny, vyslechla sem spoustu rádoby vtipných poznámek, přetrpěla několik uslintaných, příšerně nudných projevů lásky (jak zvládne jedno odpoledne změnit pohled na věc, to by jeden nevěřil), koukala do krbu a oproti jiným večerům sem doufala, že brzy skončí. Nejsem běžně takhle zatrpklá, znuděná, povýšená kráva. Asi to tak nevypadá, ale jinak se po večerech ve společnosti přátel poměrně bavím. Když se před půl desátou počali všichni trousit do sprch a spát, chvatně sem se rozloučila a vyletěla jako kulový blesk přes chodbu do koupelny. Snažila sem se působit naprosto klidně a přirozeně, ale když sem si lehala do postele učesaná a namalovaná, připadala sem si, jako kdyby na mě celá ložnice koukala a všichni věděli, co mám večer za lubem. Dýchala sem jako traktor těsně po nastartování. A tak, jako když dámy z ložnice navrhly, že bychom mohly koukat na film, sem se asi za svůj život ještě neorosila. Dalo mi pořádnou práci jim vysvětlit, že zítra přece píšeme ze Studia Mudlů, a měli by sme se na to pořádně vyspat, ale nakonec všech pět dívek spokojeně oddechovala na polštářích. Bylo půl jedenácté, a já začala propadat menší trémě. Zakázala sem si myšlenky typu "Vykašlu se na to a půjdu spát, akorát bych měla problémy" a očima hypnotizovala velké nástěnné hodiny na zdi. Když sem se chvilku před jedenáctou oblékala, měla sem dojem, že sem dostatečně hlučná, abych vzbudila celou Nebelvírskou věž. Zvláště když mě přepadl stupidní, typicky ženský problém. Co sakra na sebe?! Minuty utíkaly a já dosáhla vrcholného nespokojenosti se svým šatníkem. Hadry! Zejtra to všechno vyházim, sakra! Usnesla sem se na přijatelných džínech (ačkoliv mi přes díry přetékají neuvěřitelně tlustá stehna), bílou košili (která mi zase dělá stráááášně tlustá záda) a UK kravatu (která kupodivu nic nekazí, ale to přijde). Nazula sem podpatky a přiložila si hůlku na spánek. Za těch šest let, co v Bradavicích studuji sem se totiž naučila, že moje zvěromáctví je perfektní na noční kouření z Astrologické věže a návštěvy klučičích ložnic, proto sem se automaticky přeměnila i dnes. V podobě siamské kočky jsem proklouzla společenskou místností, kde klimbal pouze nějaký třeťák v křesle, a už sem si to cupitala po dlouhých schodech a tichými, mrazivými chodbami. Když sem zahýbala do oné osudné chodby, měla sem obrovský knedlík v krku. Místo, kde Draco obvykle stával, bylo zastíněné, nemohla sem tedy s jistotou říct, jestli tam stojí, nebo ne. Nádech-výdech-nádech-výdech… A přeměna na člověka. Hůlku sem si zastrčila za džíny a klapala chodbou. Čím víc sem se blížila, tím víc mi bylo jasné jediné. Není tam. Neztrácela sem svojí dívčí naivitu, a i když sem mi chtělo brečet a utéct, došla sem až na místo určení. Otočila sem se obličejem k Lektvarové laboratoři, když v tom sem ucítila ruce na břiše a dech někde u ucha. "Bojíš se?" zašeptal tak známý hlas. Zatmělo se mi před očima jen když promluvil… "Mám snad čeho, Malfoyi?" otočila sem se. Slabě se pousmál a vystoupil ze stínu. Vtiskl mi polibek. Ale, na můj vkus moc krátké, po chvilce se odtáhl. "Víš, já…" řekl, ale přitiskla sem mu ukazováček na rty. "Nic neříkej. Miluju tě, ty mě taky. Víc vědět nepotřebuju, a ani snad radši nechci…" někdy troška zdravého nadhledu neuškodí, že. Jen mu jemně zacukaly koutky, každopádně mě poslechl a neřekl už ani slovo. Vzal mě za ruku a jemně mě vedl směrem, který sem neznala… Což je divné, protože mám na Hradě prošmejděný téměř každý kout, možná právě díky své kočičí podobě. "Máš nějaký určitý místo?" povytáhla sem obočí… "Romantika zaručena" ušklíbl se. Stáli sme před Komnatou nejvyšší potřeby. Co nejtišeji, jak jen mi podpatky dovolily, sme vešli dovnitř. Nejsem romantik, to vůbec ne, ale zakázaná atmosféra tohoto místa měla něco do sebe. Podíval se mi do očí, rozepnul mi první knoflíček na košili, mávl hůlkou a vyslovil "Nox."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dott Dott | E-mail | 23. srpna 2012 v 11:23 | Reagovat

Uaah :D no paráda!
Není to harry potter. To teda vůbec ne.
Celá ta nová jízlivost a nadhled časem "otrkané" Hermiony tomu dodává úplně jiný vzhled. Peprný příběh s vypíchnutými myšlenkami všech náctiletých dívek zasazený v uměle vytvořeném prostředí.
Moc se mi to líbí. Jsem přesně na tenhle styl a hezky se mi v tom pluje, protože jsem na podobných knihách vyrůstala. Ty jsi je jen velmi umně spojila dohromady. :) Měla bys stoprocentně i na knížku, kdyby jsi vymyslela originální nápad :)

2 Dott Dott | E-mail | 23. srpna 2012 v 11:24 | Reagovat

Ha. Jdu číst dál.. :D

3 hfs hfs | Web | 23. srpna 2012 v 13:04 | Reagovat

Děkuji ;). Jen podotýkám, že nejde přímo o Hermionu, kterou zas tak moc nemusím. Spíš si tam každý může dosadit toho, kdo mu vyhovuje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama