Květen 2012

Bojíš se? the end

31. května 2012 v 17:26 Stories
Sem od přírody posera. Ronovi sem neřekla ani slovo. A po čase, když se ani Ginny k ničemu neměla, ukolébala sem se do pocitu falešného klidu. A modlila sem se, aby to nebyl jen klid před bouří. S Dracem sme stále podnikali noční výpravy za "dobrodružstvím", já sem se neotáčela postupem času přes rameno každou minutu, ale každých pět, a pak už ani to ne. Měla sem pocit, že je vše zajeté v těch správných kolejích a jediné, co mi na nich překáží je Ron-což byla bohužel překážka hodná vykolejení. Skoro bych uvítala, kdyby Ginny bonzovala, a vyřešila tím situaci za mě. Pomalu ale jistě sme si přestávali dávat pozor. Skoro dva měsíce už se dalo říct, že spolu "chodíme". Méně sme si hlídali záda, méně sme se schovávali. Více si sebe všímali o hodinách a na úplně veřejných místech. Byla jen otázka času, kdy si kdo dá pět a pět dohromady.
Ležela sem na gauči v Komnatě nejvyšší potřeby a dívala se, jak si oblíká košili. Otočil hlavu, a když uviděl můj zaujatý pohled, usmál se. "Co zkoumáš?" upřel oči zpět na manžetové knoflíky a jal se je zapínat. "Máš oooobrovskej beďar na pravym rameni…" úsměv mu zmrzl na tváři a opět se na mě podíval. "Teda promiň. Máš strašně krásný svalnatý záda a strašně mě štve, že už se oblíkáš, což znamená, že minimálně do zítřejší noci tvoje přenádherný sexy záda neuvidim… Ale ten beďar mě fakt irituje víc…" udržet poker face, však on tu svatozář nad mojí hlavou za chvilku zpozoruje. Uuups, asi sem se dotkla chlapského ega. "Tak to ti nedaruju." Rozběhl se, vyškubl mi z podhlavy polštář a pokusil se mě udusit… Moc dlouho mu to ale nevydrželo, za chvíli už sem mu seděla obkročmo na zádech a dolovala mu ven kožní problém, doprovázený urputným řevem a prosbami majitele inkriminovaného ramene. Nepřetržitý výbuch zlověstného smíchu mě držel ještě ve chvíli, kdy sem se svalila vedle něj na pohovku. Musela sem si vyslechnout, co sem za "sadistickou bestii" a "nepřizpůsobivou kosmetičku", než si nechal dát pusu a než mi to příšerné provinění plně odpustil. Chtěla sem vedle něj ležet a smát se přinejmenším na vždy, s údivem sem ale zahlídla hodiny, odkud na mě blikaly tři hodiny ranní-nejvyšší čas na návrat na kolej. Se zvuky znatelného odporu sme vyrazili z Komnaty, přes chodbu k Buclaté dámě. Před portrétem se opřel o zábradlí a pevně mě objal. "Už teď mi chybíš…" zašeptal k mým vlasům. "Miluju tě." Vypadlo ze mě jen. Bylo neuvěřitelné, jak moc sem si s ním pokaždé připadala šťastná. Náhle ale zaostřil směrem k portrétu. "Děje se něco?" zdvihla sem oči. "Lásko, mám neblahý tušení, že nás chtěl zase někdo vyrušit…" podíval se mi do očí s naprosto vážným výrazem… "Faain, du to vyřešit." Povzdechla sem si a naposledy ho políbila. Dávno mě opustily hysteráky z odhalení. Přestávala sem věřit tomu, že se náš vztah může provalit dřív, než já sama budu chtít. "Fortuna major…" prošla sem obrazem a ještě se otočila, abych Dracovi zamávala. Byl už v půlce schodiště. Když sem se otočila zpátky do místnosti, zbledla sem. Na křeslech vprostřed společenské seděla Ginny s Ronem a oba, rudí až na zadku, mě probodávali pohledem. "Kdes byla?!" udeřil na mě Ron dřív, než sem se stačila rozkoukat. "Projít se, bolela mě hlava…" nasadila sem co nejnevinnější úsměv. "Nelži, děvko!" vyskočila mu obrovská modrá žíla na čele, Ginny ho chytila za rameno. Sladce se culila, a já měla chuť jí zabít. "A vy ste jako co? Nějaký pošahaný zrzavý komando pro speciální výslechy? Prostě sem se byla provětrat, a teď bych si s dovolenim šla lehnout…" zlaté pravidlo nevěry, zatloukat, zatloukat, zatloukat. Setřásl ruku a zastoupil mi cestu tak razantně, až mě to samotnou vyděsilo. "Ne…" zašeptal, jako by si to trénoval. "NE!!!" zařval pak na celou místnost. "Já už si na hlavu srát nenechám!" Jeho řev přilákal rozespalého Harryho, který teď stál v půli schodů a nechápavě zíral na tuhle scénu. "Já sem ti věřil, chápeš to? Věřil sem ti, chtěl sem s tebou bejt. Ale ty si spala se mnou a myslelas u toho na něj! Jak dlouho už tohle děláš? Všichni se mi smějou, a já do teď nechápal proč!" po nachových tvářích mu tekly slzy, u kterých se dalo těžko určit, jestli sou ze zoufalství, nebo ze vzteku. Za normálních okolností by mi ho bylo určitě líto. Tím ale, co (ačkoliv zcela pochopitelně) právě předváděl, se mi úplně zhnusil. "Prosim tě uklidni se. Seš odpornej!" pokusila sem se ho odstrčit ale zarazil mě."Nepudeš nikam! Už tomu neutečeš! Copak nechápeš, co je to za hajzla?! Co má a já ne? Stejně tě má jen na píchání, já ti to řeknu, jen kvůli šuku! Kdyžto já sem tě fakt miloval! Bože." Plivl mi k nohám, otočil se a udělal dva kroky k Harrymu. Pak se prudce otočil a plnou sílou mě udeřil pěstí do levé čelisti. Odletěla sem k druhým schodům a o roh prvního se ještě brutálně třískla do hlavy. Po dopadu sem se jen schoulila do klubíčka, prudce oddechovala a polykala krev. Slyšela sem ho dupat po schodech, a Ginnyiny krůčky za ním. Otevřela sem oči. Harry stál nade mnou a natahoval ke mně ruku. Odkulila sem se, vytáhla hůlku a přiložila si jí k hlavě. Usoudila sem, že kočičí odchod bude přijatelnější, už jenom proto, že malé rány krvácí míň než velké. Ukrutně se mi motala hlava, zvládla sem ale docela obstojně sejít schody a dojít až do podzemí, před Zmijozelskou kolej. Moje spása byly špatně dovřené dveře. Proklouzla sem dovnitř a ujala se hledání. Když sem konečně našla samostatný pokoj s velkým 25 na dveřích, málem už sem si vysílením ustlala na podlaze chodby. Štěstí mi opět přálo, i tyto dveře byly pootevřené. Došla sem k posteli, na které spal. Vyskočila sem, a stulila se do klubíčka na polštáři. I přes tlamu plnou krve a zřejmý otřes mozku mě zalil pocit bezpečí a já mohla usnout.
Probudilo mě jemné hlazení po zádech. Otevřela sme oči a protáhla si všechny čtyři nohy… Když sem se zorientovala kde sem, nijak sem s proměnou nespěchala. Až když sem zahlédla jeho nechápavý výraz. "Co tady… Co se ti... Já ho zabiju!" podíval se na můj zkrvavený obličej. "To je v pohodě." Nahodila sem unavený úsměv. Zub mi naštěstí žádný nechyběl. "Ne, není to v pohodě. Tohle si nemůže dovolovat!" "… a divíš se mu…?" zvedla sem oči. Zkoprněl. "Dobře. Ale hned mlátit tě taky nemusel…" argumenty došly, a bylo po bojovné náladě. "Jak ses sem dostala vůbec?" "Naši zelení spoluobčané neumějí zavírat…" připadala sem si jako na jiné planetě, jak sem se tak rozhlížela po zeleno černém pokoji, neobvyklé barvy pro někoho, kdo žije šest let obklopen červenou a zlatou. "Koupelna je támhle," zdvihl ruku, "nějak to zvládnem!" Byla sem mu tentokrát hodně vděčná, že nechce rozebírat žádné detaily. Zvedla sem se, zkontrolovala v zrcadle nedostatky (oteklý spodní ret, boule na spánku, zakrvácený svetr, zbytek šel lehce napravit studenou vodou). Když sem opět vylezla z koupelny, už čekal u dveří. Chytil mě za ruku a vedl mě rovnou do jídelny. Asi nikdy nezapomenu na výrazy naprosto celé školy, když sme se tak ruku v ruce objevili ve dveřích…

Co je láska?

28. května 2012 v 17:39 My mind
Trápila mě otázka. Co je to láska? Co to sakra je láska? Stupidní hollywoodský cit, který zničí lidem poslední zbytky inteligence a donutí je se přihlouple culit, dojemně bulit, a neustále na sobě mít přisátého jiného člověka. Věc, ke které sem se byla rozhodnutá "nesnížit". A musím přiznat, že mi pohled na vztah hodně zdeformoval Aleksandr Petrovský (Sex ve městě). Držela sem si chlapy od těla.. Ne, špatný výraz. U těla, ale od sdrce… Jéééénže, vážení a milý… Já stárnu. Zjistila sem totiž, že chci v životě jen jednu věc víc než vyhrát drezurní ME. Ta věc je mít vztah a poté i manželství jako Charlotte York a Harry Goldenblatt…
…Protože láska je se vedle něj probudit a koukat jak spí. Láska je s ním i dýchat….


Správné použití masek na vlasy

27. května 2012 v 13:22 Tips
Masky na vlasy používá poslední dobou víc a víc dívek, a je to dobře. Málokterá z nás má tak bezchybné vlasy, aby je mohla "opečovávat" pouze šamponem. Pokud máš nějaké pochyby ohledně používání těchto malých "zázraků", pokusím se ti poradit.
Oplachovací masky
Spousta dívek dělá chybu už při samotné aplikaci masky. Měla by se dávat na co nejvíc vyždímané vlasy. Voda naředí účinné látky a vlastně by si masku používala úplně na nic. Dále si vlasy hned neoplachuj, vždy alespoň minutu počkej, i když to na výrobku není vysloveně napsáno. Na opláchnutí používej co nejstudenější vodu. Teplá sice lépe vymyje nečistoty, které nezvládl šampon, mohla by s sebou ale vzít i účinky. A ty by ses mohla jen divit, proč ti na vlasy nic nepomáhá. Spousta masek se aktivuje až po styku s horkým vzduchem, takže pokud necháš vlasy vyfénuješ místo toho, abys je nechala jen tak proschnout, určitě nic nezkazíš.
Bezoplachové přípravky a přípravky pro finální účes
Zde platí zásadní pravidlo: aplikuj masky na rozčesané vlasy. A po nanesení si promni hřívu mezi prsty. Dále je lepší si vlasy nejprve malinko profénovat, nebo počkat, až proschnou. Stejně jako u oplachovacích, důvod je naředění.
A na závěr pár rad obecných. Používej ideálně všechny přípravky na vlasy od jedné značky. Pokud máš hodně zničené vlasy, mohla by ti pomoct i pěnová barva bez amoniaku, která je vyživí. Před žehlením používej ochranný sprej. A na závěr: na některé věci nepomůže ani ta nejlepší maska, ale bohužel jen nůžky.

Newspaper nails

23. května 2012 v 17:15 Tips

Vidělas někdy novinové drápky? Hezky vypadající design, který si velmi snadno vytvoříš sama. Že to chceš zkusit? Zde máš návod, který by ti měl popsaný look zařídit.

Bojíš se? III.

22. května 2012 v 17:04 Stories
"Ahoj, promiň, zlato! Někdo za mnou půlku cesty šel, musela sem to vzít přes Havraspár…" dala sem mu rychlou pusu na tvář a zahájila vydýchávací maraton. "Kdo by v tuhle dobu coural po Hradě? Neboj se, to se ti zdálo." Usmál se. "A sem asi úplnej idiot, ne?" zahučela sem. "Jen přehnaně paranoidní." "A že ty máš za potřebí se s takovou hysterkou vůbec zahazovat, čoveče." Upřela sem na něj ironický pohled. "Kuuuš!" přitáhl mě k sobě. Líbali sme se, a ze mě opadly počáteční pochyby. Má pravdu, kdo by v půl dvanáctý lítal po Bradavicích! Navíc sme přece byli těsně namáčknutí ve snad nejčernějším stínu, co tady v té škole je. Nepropadej panice, nádhero, a užívej si to, že ho zase máš jednou jenom pro sebe. "Kdy už spolu sakra budeme moct vyjít mezi lidi? Kdy tě budu moct mít oficiálně v posteli, a né v zimě na chodbě, po nocích, jako nějakej zločinec?" zeptal se. Natáhla sem vzduch do plic a přemýšlela o smysluplné odpovědi (říkat mu pořád jenom časem, jako omluvu za to, že sem sračka, a nedokážu se Ronovi přiznat, už mi bylo trapné), když v tom sem koutkem oka zahlídla na konci chodby pohyb. Prudce sem odskočila od Draca, šeptla "čekej!" a mihla si hůlkou u hlavy už během mohutného skoku. Dopadla sem na všechny čtyři, jako každá správná kočka, a pádila chodbou za pohybem a zvukem kroků, které se mi naprosto zřejmě snažily utéct. Dostihla sem jí skoro až u schodiště. Neviděla mě, využila sem tedy momentu překvapení. Proměnila sem se asi tak dva kroky před ní, přímo u jejího obličeje. Vykvikla. "Ty kurvo." Dodala už s ledovou tváří. "Ať si myslíš cokoliv, vysvětlím to!" "Co chceš vysvětlovat, krávo?! Neuvědomuješ si, jak to Rona sejme? Jaks to mohla udělat? Je ti jasný, že jeho posranej fotr klidně mohl zabít toho tvýho? Je ti jasný, že jejich famílie může za to, jak sme tady všichni ve sračkách?!" byla na pokraji výbuchu. "Ginny… Já to Ronoj řeknu… Slibuju, už se k tomu chystám dost dlouho…" no, to sem si teda pomohla… "Dlouho? Tak ty to s nim táhneš dlouho? Je mi z tebe na blití!!!" odstrčila mě a vyšla tři schody. Pak se otočila. "Neřeknu mu to, na to ho mám moc ráda. Alespoň zatím ne. Ale radim ti dobře, udělej to co nejdřív, nebo z toho nevyvázneš s nepochroumanou držkou!" Prudce se otočila a odštrádovala si to k portrétu Buclaté dámy. Ano, vážení a milý, sem totálně v hajzlu. Už beze spěchu, bez proměny, jen se smíšenými pocity, sem se vrátila do chodby. Vypadal netrpělivě. "Ginny…" řekla sem jen, a rozbrečela sem se jako malej fakan. Obejmul mě. "To bude dobrý… To bude dobrý…" milosrdně mi lhal, oba sme věděli, že tohle teda dobrý bejt rozhodně nemůže. Rozloučili sme se ten večer brzo, deset, patnáct minut na to, nebyla sem schopná dát dohromady kloudnou větu a s nudlí u nosu sem taky nebyla dvakrát sexy. Poprvé mě nešel vyprovázet před Nebelvírskou kolej, poprvé sme si pusu na dobrou noc dali tam, kde sme se scházeli. Poprvé se mi doopravdy chtělo umřít. Přišla sem po tichu na pokoj a do sedmi ráno zírala do stropu. Netušila sem, co budu dělat dál, ale spánek sem na programu teda rozhodně neměla. Ráno sem si ledovou vodou opláchla hubu a na Rona se ve společenské místnosti, kde na mě čekal, usmála tak křečovitě, že sem se bála, že mi vypadaj zuby. Když sme spolu vešli do jídelny, sedli si vedle sebe, on mě objal pravačkou kolem ramen a rozzářil se na sázená vejce, padla bych mrtvá k zemi, kdyby Ginnyiny pohledy dokázaly zabíjet…

Kobyla

21. května 2012 v 16:46 My life
"Je tady… Jen pro mě… Proboha, je tady a jen pro mě!" pomalu mi šrotuje v hlavě, když podlézám pásku a po cestě plné hoven kráčím k velké budově z vlnitého plechu. Ani mě nenapadne, že by tu něco nemělo být v pořádku. Trenér s Doktorkou otevřou bránu. "Kočičko!" Usměje se trenér a poplácá obrovskou zrzavou kobylu po mohutném krku. Já stojím uprostřed toho bordelu a nemůžu popadnout dech. V tom jejím lesklém oku je to všechno. Ta bezútěšná situace před dvěma roky, kdy sem tuhle kobylu nenacválala. Nepodsadila. Nedonutila jí chodit u stěny. Na dobu, kdy mě tahle kobyla neměla ráda a já jí taky ne. Teď je moje sportovní naděje a já její naděje na něco jiného než život továrny na hříbata ve tmě plné sraček. Proboha. "Tak poď si jí vzít…" otočí se na mě Doktorka. Zpocenými konečky prstů jí přejedu po zlaté srsti. Chce se mi řvát "Jeďme pryč, tohle nepůjde, já jí nechci!". Možná to poznal, možná sem ho jen nebavila. Trenér čapl vodítko, a než sem se nadála, seděla sem na sedadle spolujezdce v autě směr stáje a koně měla v hengru. A cítila sem strach. Hrozný strach, že to bude jako tehdy. Že jí nedokážu mít ráda a pude to do kopru. Doma jí vyložím, hodím jí seno a odcházím. Odcházím se vypít ze své žalostné situace. Hodlám se zdunit do němoty, nemyslet na tu krásku, co mi stojí ve stáji. Sedím. Cucám Sviňárny. Popotahuju. Nemluvím. A nepřemýšlím. A vůbec! Vždyť já sakra celou dobu nepřemýšlím!!! Krávo! Hodím na stůl peníze a pomalu odcházím. Před stájí, ve které stojí si sednu na lavičku a v klidu dokouřím. Nemám kam spěchat. Uhasím vajgl v kaluži na zemi, nadechnu se, zvednu a vklouznu do tmy. Po slepu nahmatám kliku. Krku se mi dotkne sametová tlama, zašimrá mě horký dech. "Ahojky kobylo, my se ještě neznáme, viď?" vydechnu…

Bojíš se? II.

19. května 2012 v 15:33 Stories
Pár týdnů bylo opravdu těžké, chodit okolo něj a dělat, jako kdyby mi byl lhostejný a co víc, jako kdyby se mi hnusil. A nejbolestivější bylo, když jsem okolo něj prošla ruku v ruce s Ronem (kterému jsem ještě pořád nedokázala říct, že je mi ukradenej), a viděla sem Dracův pohled. Ty psí očička mě doháněla k nepříčetnosti, ta bezmoc, že ho nemůžu přede všemi obejmout. Ale zároveň mě i po třech, čtyřech týdnech stále bavila ona nelegálnost našich schůzek, to příjemné napětí, když sme se museli urychleně schovat před blížícími se kroky. A upadala jsem do infarktových stavů, když si ke mně naprosto nevinně a úplnou náhodou přisedl na hodině a já musela udržet chladný výraz při jeho dotecích pod stolem. Každopádně o stereotypu se tedy určitě mluvit nedalo. Až na skoro každonoční schůzku v chodbě, kde to všechno začalo. O vtipné situace tedy rozhodně nouze nebyla.
Seděla sem na dvoře školy a četla si Bajky Barda Beedleho - už asi po stopadesáté dokola, měli na mě neuvěřitelný uklidňující vliv. "Ale, ale, ale! Kohopak to tu máme?" uslyšela sem hlas za zády. Neotáčela sem se, protože tohle byl člověk, kterého bych sama od sebe opravdu nerozčilovala. Blaise Zabini. Od začátku sme spolu měli problémy, podle mě je to totiž namachrovanej idiot, kterej na svoje sebevědomí nemá sebemenší právo. Dnes měl ale evidentní náladu se hádat. "Co ty tu tak sama? Zrzavej broučínek nemá čas na svojí princeznu? Ale to mě mrzí, co kdybych zastoupil jeho roli? Dočasně, je natolik tupej, že se nic nedozví!" Blaise se blížil a já byla široko daleko úplně sama… Damn! "Blaiseíčku, běž si leštit nad fotkou starý McGonagallový a nech slušný lidi na úrovni v klidu číst." Ani sem nezvedla oči od knížky. "Slečna si chce hrá…." Nedokončil větu. Někdo ho tvrdě chytil za rameno. "To stačí Blai!" Dracův hlas. Přišla mi utajená záchrana, která se jako záchrana chovat neměla. Prekérní situace, což? Stoupl si za mě a naklonil se mi k levému uchu. "Tady slečna je totiž dostatečně zoufalá sama o sobě a její slavný přítel jí k tomu dopomáhá dvojnásobně. Nemusíš na ní plácat slovní zásobu ještě ty!" Ta nechuť, se kterou vyslovil slovo "přítel", musela být zřejmá i pro publikum, které utvořil hlouček studentů jdoucích z hodiny. Otočila sem se k němu. Naše rty byly od sebe na desetiny milimetrů. "Tak mu to řekni sám, už by bylo na čase." Rozhodla sem se pro dvojsmysly. "Bude to brzo, a budete ještě zírat, oba dva." Pronesl. "Už se celá třesu." "Měla bys… Lásko." Poslední slova vydechl jen pro mé potřeby, stačilo to ale. Opakovaný dvojsmysl jako kráva sme si dopodrobna promysleli jen my dva, pro Zabiniho a zbytek čumilů mě prostě jen usadil. Náhodou se dotkl mých zad a odkráčel do školy. Jen jeden člověk z davu zůstal stát a s neuvěřitelným pohledem si zrovna, troufám si říct, všechno domyslel. Ginny Weasleyová. Poslední člověk na světě, kterému by mělo cokoliv dojít. Po necelé minutě se otočila a odešla za zbytkem. Mně už ale i během té krátké chvíle zvládla pošramotit nervy na maximum. Začalo sněžit, a já se radši stáhla do přítmí ložnice a klidu své postele. Poslední dobou sem chodívala spát okolo osmé a ráno zaspávala… Možná si domyslete důvody.

Bojíš se?

14. května 2012 v 18:57 Stories
Šla jsem po chodbě směrem od lektvarové laboratoře. Stál tam. Opřený o stěnu a pohazoval si se zeleným jablkem. Pro změnu. Stál mi přímo v cestě, musela sem se buď otočit a vrátit se do třídy, nebo okolo něj projít. Zrychlila sem krok a zhluboka se nadechla. Byla sem od něj jen pár kroků, když mi zastoupil cestu. "Draco, já nemůžu! Nejde to. Já ho miluju a ty seš ze Zmijozelu a…" pustil jablko z ruky, pevně mě chytil a políbil mě. "Kurva", prolítlo mi hlavou, "Tak tohle je v hajzlu." I když sem věděla, že dělám něco strašně zakázaného a strašně špatného (vždyť je to smrtijed, proboha!), nějak sem to nebyla schopná vnímat. Kolena mi málem vypověděla službu, vnímala sem jen jeho. A po chvíli i kroky. Sakra! Odlepili jsme se od sebe. "V jedenáct. Přesně v jedenáct buď tady." Šeptla sem, pustila jeho ruce a spěchala jsem směrem k Nebelvírské koleji. Tiše sem vklouzla do pokoje a zavřela dveře. "Ventuso…" špitla sem. Závan větru, který vycházel ze špičky mé hůlky zfoukl svíce a otevřel okna. Natáhla jsem se na postel, jen tak, oblečená, a v mrazu, který dovnitř pronikal okny, se mi hlavou honily ty nejčernější myšlenky. Netušila jsem, proč sem Draca nechala mě líbat, netušila jsem, jak to vysvětlím ostatním, nebo co proboha bude dál. Ale už sem věděla, že ho miluju. A ať to znamenalo cokoliv, rozhodně to nebylo dobré. Nevím, jak dlouho sem takhle ležela, dvě, možná dvě a půl hodiny. Z rozjímání mě vytrhlo neohrabané klepání na dveře… "Můžu dál miláčku?" ozvalo se. Povzdechla sem si a než sem stihla zareagovat, už byl vevnitř. "Nebylas na večeři, lásko, nestalo se ti… Brrr, ty tady máš ale zimu! Neblbni, nastydneš!" řekl Ron. Samozřejmě ho ani nenapadlo třeba zavřít ty okna. Ňouma. Znovu sem protáhla vzduch mezi zuby a mávnutím hůlky zamezila průniku ledového vzduchu do místnosti. "Táák, to je lepší." pochválil si Ron. Nic sem neřekla. Obecně sem poslední dobou na jeho věty moc neodpovídala. Po skoro dvouletém vztahu bylo velmi únavné mluvit pořád jenom o jídle nebo mojí úžasnosti. Vážně. "No, seš teda v cajku? Myslel jsem, že sis byla zajezdit, ale když si nebyla jíst, a nikdo o tobě nic nevěděl, asi sem doufal že budeš v pokoji, napadlo mě, že budeš mít hlad, tak sem…" (Upřímně? Je mi jedno co si, já zrovna vypnula na neutrál. Slabě sem pokyvovala a vrátila se zpátky ke svým chmurným myšlenkám). "…Takže si v pohodě?" Ne, jasně že nejsem v pohodě, ty zrzavej debile! Ale co ti asi mám říct? Líbám se ti s úhlavnim nepřítelem, naprosto vážně uvažuju o konci našeho vztahu a tebe zajímá, jestli nemám hlad. Abych byla upřímná, překvapilo mě i to, že mi nedonesl dvě, tři kuřata nebo alespoň bochník chleba s sebou na pokoj, abych netrpěla hlady. S naprostým přemáháním sem se usmála a pohladila ho po ruce. "Je mi fajn. Jen sem neměla hlad a nebylo mi moc dobře od žaludku. Vážně, sem úplně v pořádku." "Dobře. A přijdeš si za námi sednout dolů? Budou sušenky." Situace byla vyhodnocena jako něco, co by ho už dál nemělo tížit, dal mi mlaskavou pusu na tvář a očička už mu zase svítila jako dva blinkry. "Možná se tam ukážu. Spíš ale půjdu brzo spát…" Sušenky mě obecně netankujou, a jestli o něco dnes večer nestojím, tak o společnost půlky Nebelvíru. "Udělej to pro mě, alespoň na chvilku. Budu tam čekat." Ron vstal z postele a otevřel dveře."Miluju tě!" Neopomněl dodat a už dupal po schodech. Počkala sem, až jeho kroky odezní a znovu se naplácla na povlečení. Jen mi tu básni o sušenkách a dělej mi to ještě těžší, kreténe. Nejradši bych se tu opět oddávala letargii, což by ale bylo krajně podezřelé, a možná bych si vysloužila jen to, že by v jedenáct byla ještě celá kolej vzhůru a spřádala by plány, jak mě dostat do nálady. A na to nebyl čas… A bohužel, jak sem si již naplno připustila, ani chuť. Tudíž sem se donutila navléct do více přijatelného oblečení na večer, namalovat si obličej na xicht a sejít schody do společenské místnosti. Skupinka lidí, které oblažoval svou přítomností Ron (s obrovským tácem sušenek na kolenou) seděla blízko u krbu a zrovna se něčemu hlasitě smála. S nuceným společenským výrazem sem si k nim přisedla. Bylo čerstvých půl osmé a já se musela nechat oblažovat přítomností věčně veselých Nebelvířanů alespoň hodinku, aby to na jejich ego mělo dostatečný uspokojující efekt. Ehm, hurá…? Nakonec sem v jejich společnosti strávila skoro dvě hodiny, vyslechla sem spoustu rádoby vtipných poznámek, přetrpěla několik uslintaných, příšerně nudných projevů lásky (jak zvládne jedno odpoledne změnit pohled na věc, to by jeden nevěřil), koukala do krbu a oproti jiným večerům sem doufala, že brzy skončí. Nejsem běžně takhle zatrpklá, znuděná, povýšená kráva. Asi to tak nevypadá, ale jinak se po večerech ve společnosti přátel poměrně bavím. Když se před půl desátou počali všichni trousit do sprch a spát, chvatně sem se rozloučila a vyletěla jako kulový blesk přes chodbu do koupelny. Snažila sem se působit naprosto klidně a přirozeně, ale když sem si lehala do postele učesaná a namalovaná, připadala sem si, jako kdyby na mě celá ložnice koukala a všichni věděli, co mám večer za lubem. Dýchala sem jako traktor těsně po nastartování. A tak, jako když dámy z ložnice navrhly, že bychom mohly koukat na film, sem se asi za svůj život ještě neorosila. Dalo mi pořádnou práci jim vysvětlit, že zítra přece píšeme ze Studia Mudlů, a měli by sme se na to pořádně vyspat, ale nakonec všech pět dívek spokojeně oddechovala na polštářích. Bylo půl jedenácté, a já začala propadat menší trémě. Zakázala sem si myšlenky typu "Vykašlu se na to a půjdu spát, akorát bych měla problémy" a očima hypnotizovala velké nástěnné hodiny na zdi. Když sem se chvilku před jedenáctou oblékala, měla sem dojem, že sem dostatečně hlučná, abych vzbudila celou Nebelvírskou věž. Zvláště když mě přepadl stupidní, typicky ženský problém. Co sakra na sebe?! Minuty utíkaly a já dosáhla vrcholného nespokojenosti se svým šatníkem. Hadry! Zejtra to všechno vyházim, sakra! Usnesla sem se na přijatelných džínech (ačkoliv mi přes díry přetékají neuvěřitelně tlustá stehna), bílou košili (která mi zase dělá stráááášně tlustá záda) a UK kravatu (která kupodivu nic nekazí, ale to přijde). Nazula sem podpatky a přiložila si hůlku na spánek. Za těch šest let, co v Bradavicích studuji sem se totiž naučila, že moje zvěromáctví je perfektní na noční kouření z Astrologické věže a návštěvy klučičích ložnic, proto sem se automaticky přeměnila i dnes. V podobě siamské kočky jsem proklouzla společenskou místností, kde klimbal pouze nějaký třeťák v křesle, a už sem si to cupitala po dlouhých schodech a tichými, mrazivými chodbami. Když sem zahýbala do oné osudné chodby, měla sem obrovský knedlík v krku. Místo, kde Draco obvykle stával, bylo zastíněné, nemohla sem tedy s jistotou říct, jestli tam stojí, nebo ne. Nádech-výdech-nádech-výdech… A přeměna na člověka. Hůlku sem si zastrčila za džíny a klapala chodbou. Čím víc sem se blížila, tím víc mi bylo jasné jediné. Není tam. Neztrácela sem svojí dívčí naivitu, a i když sem mi chtělo brečet a utéct, došla sem až na místo určení. Otočila sem se obličejem k Lektvarové laboratoři, když v tom sem ucítila ruce na břiše a dech někde u ucha. "Bojíš se?" zašeptal tak známý hlas. Zatmělo se mi před očima jen když promluvil… "Mám snad čeho, Malfoyi?" otočila sem se. Slabě se pousmál a vystoupil ze stínu. Vtiskl mi polibek. Ale, na můj vkus moc krátké, po chvilce se odtáhl. "Víš, já…" řekl, ale přitiskla sem mu ukazováček na rty. "Nic neříkej. Miluju tě, ty mě taky. Víc vědět nepotřebuju, a ani snad radši nechci…" někdy troška zdravého nadhledu neuškodí, že. Jen mu jemně zacukaly koutky, každopádně mě poslechl a neřekl už ani slovo. Vzal mě za ruku a jemně mě vedl směrem, který sem neznala… Což je divné, protože mám na Hradě prošmejděný téměř každý kout, možná právě díky své kočičí podobě. "Máš nějaký určitý místo?" povytáhla sem obočí… "Romantika zaručena" ušklíbl se. Stáli sme před Komnatou nejvyšší potřeby. Co nejtišeji, jak jen mi podpatky dovolily, sme vešli dovnitř. Nejsem romantik, to vůbec ne, ale zakázaná atmosféra tohoto místa měla něco do sebe. Podíval se mi do očí, rozepnul mi první knoflíček na košili, mávl hůlkou a vyslovil "Nox."

12. 2. Opřetice

13. května 2012 v 22:11 Competitions
12. 5. jsme s Jarouškem vyrazili na první větší závody vůbec, ofiko do Opřetic. Trochu sem se bála noci tam, přece jen, umí se dobře nervovat. Ale když sem ho pustila do boxu, on sežral připravené seno, napil se a vyválel se, oddechla sem si. Ráno šlo vše jako na drátkách, přeci jen Jardoj vyhovuje déšť a hnusný počasí vůbec. Jen se málo uvolnil, tak to bylo v DUčku "až" šesté místo, každopádně ale nejlepší úloha za celé tři sezony, co spolu jezdíme a velké trenérské pochvaly. A DDčko? Za 52,6%. Dobře, je to málo. Ale to je tak když vás jeden rozhodčí o šest procent srazí ;).
Celkový dojem z Opře tedy úžasný, doufám, že to takhle bude šlapat dál, a ještě líp ;)

Industrial

12. května 2012 v 20:43 My life
"Ty máš zase nějakou novou díru v uchu!" oznámila mi matka v podvečer a otočila se k pálícím se palačinkám. Nasoukala sem do sebe další sousto česnečky, dlooooouze požvýkala opečený chleba a přemýšlela, co jí na to sakra odpovědět. Na beďar to tentokrát asi neuhraju… "Noo. Ale touhle ž končim, slibuju! Chtěla sem jí mrtě dlouho a…" snažím se utlouct matku svojí výřečností a pomalu se modlím, aby z čerstvého industrialu nekoukalo snížení kapesného, služba v kavárně navíc, nebo (ó nedej bóže) zákaz akce příští, a možná i přespříští víkend. Nestihnu si ale ani vymyslet další obhajobu a hlas od sporáku (a střídavě taky nádobí, skladu, prkýnka z rozkrájenou okurkou do šopáku a smetáku; dost špatně se sleduje pozice mojí matky, zvláště kdy zrovna pilně pracuje) mě přerušil proud slov. "Vypadáš jako elf… Dám ti ponožku, aby ses osvobodila a konečně vypadla. Vyžereš mi tady celou kavárnu, a už ti zase narostlo břicho" Šlus. Takhle u nás doma končí diskuze na téma mých oželezněných ušních boltců a kdysi i pupíku. Ach jo. Tak sem jen utrousila něco jako "I ty vtipe.", vyhla se letícímu hadru… Naložila i na talíř další dvě palačinky s ovocem a šlehaným tvarohem a vzala kramle do pokoje. Samozřejmě k zrcadlu-né kvůli roztoucí prdeli, ale kvůli obdivování svého mazlíčka v chrupavce. Ťuťu, a stejně sem za něj ráda!

Strach z prvního sexu? FILMY JSOU TO ZLO!

6. května 2012 v 12:19 My mind
Ležím v posteli, piju čtvrté kafe, píšu si asi tak s pěti potencionálníma "drahýma polovičkami", a mám filozofickou půl hodinku.

Nevíš dne ni hodiny

2. května 2012 v 17:09 Stories
"Šestka je velký černo červený oxer, sedm a osm kombinace dvou kolmáčků"… Opakuji si v hlavě parkur, moje první
Sko… Nikdy sem nevěřila, že se sem dohrabu. Skoro jako sen… Pomalým, vyrovnaným tempem sladěné dvojice navádím Laka na opracovišti ke kolmáku a když se přes překážku hladce přeneseme, mám úžasný pocit, že to dneska zvládneme. Zvládnem to, a ukážeme všem těm, kteří ti, koníku můj, po všech těch společných úspěchách pořád ještě nevěří. Trenér mi staví z kolmáku poměrně široký a vysoký oxer. Rovně najet, pobídnout do odskoku, povolit nad překážkou a po doskoku plynule cválat dál. Pořádně Laka pochválím po zpoceném krku a vítězoslavně se zazubím na trenéra. Ten mi ukáže zdvižený palec. Taky nám věří, a to je dobře. Nechám koni vytáhnout otěže, ještě jednou ho pochválim a párkrát s ním jenom na volno obklušu jízdárnu. Na oprácku se to jen hemží a já si musím dávat dobrý pozor, aby se ani mě, ani Lakovi nic nestalo. "Tak, skočíte si to ještě jednou, a pak mu dáš pohov. Nesmíme ho votrávit, vždyť ho znáš." Houkne na mě trenér a já musím set sakra napínat uši, abych mu v tom mumraji rozuměla alespoň základní požadavky. Kývnu, pomalu zkrátím oteže, zdvojnásobím sedové pobídky a z plných plic zakřičím varovné: "Pozor kolmák!" Jezdci se po mě nejdřív podívají a poté své koně odvedou dál od překážky. Nacválám a vyrovnaně, rovně najíždím k do výšky se tyčícím břevnům, dosáhli již nejmíň výšky parkuru. Soustředím se, ale najednou… Najednou vidím hnědou šmouhu, cítím náraz. To příšerné divadlo je dílem okamžiku. Někdo si nejspíš nevšiml, že jedu na překážku a vjel mi do dráhy. V poslední chvilce se snažím Laka strhnout za otěže jinam, ale je pozdě… Cizí kůň, malá, hnědá, šklebivá kobylka se vší silou napřáhla a udeřila jedním zadním kopytem moje koleno (celým tělem mi prostřelila příšerná bolest, ale v tu chvíli sem to nebyla schopná vnímat) a druhým Laka do žeber. Ten zachroptěl, strašidelně zařehtal a převrátil se na bok. Odletěla sem vzduchem a zádama narazila na stojan takovou peckou, že mě zasypala břevna, ze kterých byla překážka postavená. Rychle sem se z nich vyhrabala a běžela k mému koni, co mi rozbité tělo dovolilo. Několik odvážlivců se k němu snažilo dostat, ale Lake je nepustil. Sice nemohl vstát, ale i v leže po nich šlehal zuby, mlátil je kopyty… "Lakýsku… Broučku…" vydechnu a pohladím ho po hlavě. Okamžitě se uklidní, až takové pouto sme si za ty roky mezi sebou vytvořili. Ostatní koně už pořadatelka odvádí pryč. Nevnímám to. Nevnímám nic, jen to, že život tak úžasného zvířete přímo přede mnou vyprchává z těla a já s tím nemůžu nic dělat. "Veta!!! Ptáka!!! Honem!!!" Křiknu na skupinku lidí bezradně přihlížejících. Někdo odběhne zavolat veterináře. Na tváři se mi objeví slzy. Pomalu vezmu Lakovu hlavu a položím si jí na klín. Vidím, že zlomené žebro koni protrhlo kůži. Lake musí opravdu trpět… Trenér a ještě několik lidí se opět snaží přiblížit, ale Lake nechce nikoho… Chce jen mě… Najednou si uvědomím, jaké je vedro. Slunce mi praží na tmavé sako… Jaké asi musí být horko Lakovi…? "Doneste mi někdo vodu!!!" Zakřičím zase ke skupině. Kosmickou rychlostí mi dopraví kýbl plný jiskřivé, chladné vody. Namočím do něj ruku a pohladím s ní koňskou hlavu. Poté naberu trošku vody do dlaní a dám zvířeti napít. Voda mu evidentně dělá dobře. Strhnu ze sebe sako, namočím ho do kýble a mokrý kus hadru přiložím Lakovi na krk. "Tak kde je sakra ten Pták?!" skoro hystericky vyjeknu na nejbližšího přihlížejícího. "Už je na cestě měl by tu bejt co nevidět" odpoví mi neznámí hlas. Podvědomě vím, že tolik času nemáme. Neuvěřitelně se to vleče… Sekundy jsou jako roky, minuty jako staletí. Jen já, on a bolest. Motá se mi hlava. Najednou ale cítím, jak se koni pomalu začíná ztrácet dech, břicho se nadzvedává o poznání míň… Proboha. Hysterie mě naprosto ohromí a pomalu ale jistě mě dostihují i moje vlastní zdravotní změny. Snažím se udržet při vědomí, Laka hladím po hlavě. Zhruba po minutě ho pohladím naposledy, než se mi zatmí před očima a spadnu ze sedu na záda. Poslední, co mám před očima jsou jeho nádherné oči plné úzkosti, které jako by doslova říkali "Děkuji ti za vše".
***
…Probouzím se a vidím bílý strop. Nejdřív mě popadne příšerná panika, JÁ SE NEMŮŽU HÝBAT! Sem mrtvá?! Otočím hlavou. Židle, okno… A na židli dva vínové kusy hadru s malým pikeur koníčkem na okraji. Poznávám je. Jeho závodní bandáže. Bandáže Laka of Fire. A vedle nich fotka. Co mi síly a krunýř (který sem mezitím zvládla identifikovat, stejně jako závěs na nejmíň sedmitunovou sádru na noze) dovolí se natáhnu a vezmu fotku do roztřesených dlaní. Je na ní on. Hnědý, statný valášek s obvázaný bokem, kapačkou napojenou na krk a spokojeně zabořenou hlavou do žlabu. A ještě něco Nápis: Čekám na tebe v boxe…