Jak me vytáhli na Saab sraz

13. září 2014 v 20:58 |  My life
Takze vážení a mily. Lide blbnou a lide se mění. A ja se menim tak, ze misto dni Marrianne momentalne sedím v Liberci na Saab srazu. A protoze s prvním pivem padají i prvni historky, musim se s vámi o ne nutné podelit, ačkoliv to bude článek z mobilu.

"To ja takhle chodil na brigadu. Vyklizel sem vilu na Orechovce, jeste s kamarádem. Prvni den tam přídem, a představil se nam šéf. Ahoj kluci, ja sem Kondor! Představil Se nam umolousany bezdomovec, v jedné ruce sitovku, a v druhé vlkodava. No vážení! Smrděl, a vypadal přesně jak ten vlkodav! Jenom prvni den sme si poklidně trhali plevel u nejakejch tenisovejch kurtu. Druhej den uz to fungovalo stylem 'kluci, dem do hospody'. Stíhás snidani? Nestihas? Nezájem! Des s Kondorem na snidani! Snídaně s Kondorem znamenalo velky pivo, a vodku. Velkou samozrejme. Kopnes tam pivo, kopnes tam vodku a najedno 'jeeeeb'! Přiletí ti zahlavec od Kondora. Proc? Protoze mu uhoreli nejaký kamaradi bezdomovci, takze si za ne zbytek ty vodky musel do toho piva dokapat. Kamo! My nez sme se to naučili, my sme dostali tolikrát! Snad do středy nam to trvalo! Každopádně Kondor nikdy nemel prachy. 'Kluci, ja nemam, sorry.' Kondor bouchnul do stolu a odešel. My sme si, ne kecam ti, chodili každej den půjčovat do kanceláře zalohy, aby sme mohli platit za Kondora. Pak na me máma: 'co si koupis z vejplaty?' "
"Nic, vole, živil si Komdora!!!" vyhejkal Lukas mezi záchvaty smíchu nas všech. Rezali sme se tak, ze sme si malém vylili pivo a hubu si roztrhli.

Pokud se tady během noci atmosféra nijak extra nezmění, příští týden na srazu v Jedovnici me rovnou očekávejte taky. Dnu Marrianne ani týdnu módy momentálně nelituju ani za mak!!!!
 

O kamarádovi, který věděl všechno

22. srpna 2014 v 20:01 |  Stories
"Sakra. Šlápni na to Mišáčku! Já vážně, vážně pospíchám!!!" brumlala jsem si pod fousy za volantem mojí Bubliny. S hlasitým bručením jsem znova, po kolikáté už, přišlápla brzdu a zpomalila na třicítku. Ostré troubení ze zadu mi opět rozproudilo krevní oběh. "Tak se třeba poser, vole!!! To sou moji koně, můj trenér, a když ho předjedu, bude mě to stát 100 dřepů, sedylehy ani nepočítám!!!" zařvala jsem si sama pro sebe. Přísahám, ještě jednou na mě někdo najede, a já vystoupím!

Jestli to není chemie, tak co to je?

11. března 2014 v 14:13 |  My life
Připadám si jako Carrie v díle Intenzivní bolest… Poznání, že sem vlastně citový masochista, je příšerné.

Způsobuju si to pořád dokola. Dělám jako by nic přes den, jako bych ho neznala. A v noci mu dávám svoje tělo v šanc. A tak pořád dokola. Do zbláznění. Do doby, než mi ujedou nervy.


Když vylézám z auta, a na rozklepaných nohách mířím k intru, ještě cítím v nose tu voňavku. Na kůži ty doteky a na rtech ten dech. Lžu všem okolo mě. Lžu i jemu. Sobě. Vymýšlím dokola výmluvy a nenápadně se vytrácím pryč, znova a znova. Za ním.


Dalo se to vydržet. Dokud sem si nepřiznala, že už to pro mě není jen o tělesném prožitku. Sem zamilovaná. Můj bože, tak hrozně moc! Pálí mě to, bolí, sžírá zevnitř. A nesmím to říct nikomu, ani jemu. Nemůžu se svěřit. Jednou mě to zadusí.


Byli by sme spolu dokonalý. Jen kdyby on chtěl. Jen kdyby to, proč se se mnou vůbec tahá, nebylo právě to, že si myslí, že to beru stejně jako on. Jako George Clooney.


Sakra. Možná on drží bič, ale já sem tím, kdo mě připoutal.
 


Hátuš ty seš takovej kus krávy

14. ledna 2014 v 10:09
Ve který zvrácený dimenzi sem dovolila, aby se tohle stalo?
Nerozumím si. Sem naprosto posedlá. Nenávidím ho a přitom se vždycky nechám unýst. Nechám se unýst velkym množstvim rumu a tim, jak voní. Do hajzlu. Nemůžu myslet, nemůžu spát kvůli tomu, jak hrozně moc ho nesnáším. A sebe taky. Bylo mi tak hrozně fajn, dokud sme okolo sebe chodili a byli kamarádi. Bylo mi tak kurevsky fajn, dokud na mě poprvý nešáh v hospodě pod stolem. Dokud sem ho poprvý nenechala namáčknout mě na auto a dát mi pusu. Pokaždý si to vyčítám, pokaždý si říkám, že to bylo naposledy. A pokaždý do toho znova spadnu. Ačkoliv si to nepřipouštím, chci to v tu chvíli udělat. Prostě hrozně moc chci. A blondýny co chtěj, to dostanou. Nemaj z toho žádnou satisfakci, žádný pocit zadostiučení, jen brutální výčitky. Sakra, sakra. Je to ekvivalent božského bastarda. Do prkýnka.... Nasaďte mi obojek a košík na hubu. Obojek proto, abych kdykoliv s ním mluvím nemohla chtít přitáhnout ho za svetr a zarýt prsty do vlasů. A náhubek proto, abych to na sebe při každym stavu delíria nevyblila všem lidem, co nás znaj oba... Nenávidím se, neříkala sem to už někdy? A zním zamilovaně? Ale piču párek... Debilní, pitomej chtíč... Debilní, pitomý, blbý pokušení...

Dialogy v noci

5. ledna 2014 v 22:41 |  My life
"Nehraj na mě že ti na něm nezáleží."
"Já si to myslela. Ale sama si to slyšela cestou prvního. Je mi líto, že sem byla tak moc mimo, a že si o mě teď myslí, jak moc neschopná sem."
"Je v tom trochu víc. Když si zjistila, že nemá jen tebe, málem si se rozbrečela. I když mi zarytě tvrdíš, jak je to jen kamarád. Bolí tě, že místo za tebou jel za holkou, která je o tolik mladší, o tolik naivnější."
"A to je ono! Ona je pro něj šance na vztah, protože je tak naivní, tak hezká a mladá. Já sem pro něj jen čárka na kamarádskym seznamu, kamarádka s výhodama, o který si je jistej, že to nikde nebude vyprávět."
"Podívej se, co se s tebou děje, blondýno. Chováš se stejně jako když ti bylo patnáct. Je ti jedno kdy, kde, s kým... A ještě se jim snažíš namluvit, že to tak chceš, že si tak šťastná. Ale ty chceš vztah. Máš k němu našlápnuto, a stejně děláš tohle. No co budeš dělat, až se to *J dozví a pošle tě to háje?"
"Vrátím se zpátky ke Zdeňkovi.."
"...a s ním si byla šťastná?"
"Ne, ale bez něj taky nejsem. Jsem jen prázdná. I ten kamarádkej sex je bez tý možnosti provalení tak nějak nudnej..."
Zvedla se, oblékla si kabát a pomalu kráčela ke dveřím.
"Kam jdeš? Ještě ně..." zažadonila sem.
"Ale ano," otočila se v rámu dveří, "první krok k tomu, aby si byla vyrovnanější je ten, že si přestaneš povídat se svým špatným já, necháš mě jít. Nebudeš už to mít na koho házet, a ostatně... Sem tvoje já. Když povedeš místo dialogu monolog, přijdeš na to samé.

Jak sem definitivně odsoudila růžovou

21. února 2013 v 15:49 |  My life
Obdržela sem nedávno pozvání na jistý polovenkovský ples. Ačkoliv sem šaty měla, naprosto nutně sem potřebovala nové boty... A sáčko na oživení. Opravdu sem se obojí snažila sehnat na půjčení, bohužel ale moje okolí úplně nehorduje mému stylu. Tak sem si na cestu dala loftový lmko, dvojitý cappuccino do kelímku a vyrazila na cílenou návštěvu palladia.
Sako sem sehnala rychle v prvním háemku. Světle růžové, dobře padnoucí, takže sem usoudila, že si musím koupit ještě modré a bílé a začít je nosit i normálně. Pak sem zamířila v tom samém obchodě na botky, vypadalo to slibně, slevy jako prase (tolik slev sem pohromadě viděla naposledy když zavírali v HC vietnamskou tržnici), a spousta podpadkových zázraků. Zakázala sem si bílé klínky s třešňovými pásky i duhově flitrované lodičky, protože ač je to hrůza, dokud jim nevyklidim další skřín, musím si kupovat jen boty, které vážně potřebuju. Do oka mi padl ovšem páreček poflitrovaných růžových, nádherných tak, že to stěží dokážu popsat. Vrhla sem se na ně jako na párek prvotřídního sashimi (sakra, musím si zajet na sushi!). Prvni sem vzala do ruky třicet šestky, hodila je vedle sebe a hrabala dál. 37! Kurnik, nevadí, další. Po vyházení celého regálu a největší nalezené velikosti 38 mě popadla deprese a mírná hysterie. Prohlédla sem je projistotu všechny ještě jednou a zaplakala nad poslední pidibotou. Pokusila sem se zeptat s okouzlujícím úsměvem prodavače, zdali-by náhodou v nějakém skladu nevyhrabal poslední zašitý pár mých vysněných botek. Nenašel by, samozřejmě. Snad možná v Myslbeku tam by je určitě mohli mít. Ale tak. Notak! Nepropadala sem panice, čeká mě ještě pár dalších krámů, kde stopro seženu jiné, nechtělo se mi šlapat až do pasáže. Po projité Tally, TopShoes, CCCčku, Mixeru, Deichmanu a i Renu, které od reklamy s Veronikou Žilkovou bytostně nesnáším, sem ale panice propadla, a to přímo parádní. Skoro sem přiběhla do Myslbeka, půl hodiny hledala slevový regál, a když sem ho našla, s ohromnou řádkou přesně těh bot, které mi šeptaly "S námi budeš vypadat úžasně, jen s námi! Kup si nás, hledej šmudlo!" přiřítila sem se k němu jako kulový blesk. Při zuřivém hledání sem ale nenašla nic, co by mě netlačilo jen od pohledu na lístek s velikostí. Na skladě měli stejný kulový jako v Palládku, to je to moje štěstí. Ach jo, proč já, sakra? Naklusala sem zpátky na začátek své cesty na BigMac a dávku kofeinu, věděla sem totiž, že jinak budu nepříjemná, otrávená a ještě bez bot. Takhle sem byla jen bez bot, což je sice depresivní, ale zvládala sem pořád uvažovat racionálně. Ok, kecám. Racioální úvahy se dostavili až po lentilkovém McFlurry. Baťa na Václaváku! No jasně! Obchod, kam mi můj otec zakázal přístup, jakmile sem si dovezla z Malty x párů a svěřila se mu, že sem kvůli poslednímu z nich jedla pouze suchý bagely a pomeranče. Pět pater bot, tam si přece něco vyberu. Odehnala sem se silou vůle od nádherných červených sandálků, kožených balerínek a spousty dalších. A konečně sem našla to, co sem hledala. Flitrované, růžové, plesové, a dokonce hezčí než ty z HM. A taky o tisícovku dražší. Peněženka zaplakala, já málem taky, ale štěstím. Budu mít bezkonkurenčně nejhezčí boty na celém plese...
Stejně ale nechápu, jak to dělat ty růžový hrdinky ve filmech. Takovýdle sraní s každym párem bot, no to by mě mohli teda milovat!

Chybíš mi až to bolí...

29. ledna 2013 v 20:59 |  My mind
Netuším, co k tomu říct. Můžu se pokusit o recenzi k filmu, co mě posadil na prdel. Nevím ale, proč bych to dělala. Kdo chce, tak se na LOL podívá, kdo ne, toho nepřesvědčím. Jediné, co sem na stoprocent schopná říct je, že mě to naprosto uchvátilo. Neni to blbá teen komedie. Je v tom sladkobolná pravda snad každé z nás...

Kočka v krajkách

28. prosince 2012 v 22:48 |  Stories
Špinavé zrcadlo a od cigaretového kouře šedé záclony. Moje nalíčená tvář, snad ještě několik tahů rudou rtěnkou. Prohrábnout vlny, natáhnout rukavičky a můžu jít.
Podpatky klapou o kamenný chodník. Vyhýbám se loužím nelibé vody. Z kanálů se valí smradlavá pára. Jdu rychle, londýnské ulice nejsou moc bezpečné destinace v pozdních hodinách. Tři schody nahoru a jsem tam. Cat in lace, noční podnik. Moje pracovní destinace. Jestli se za to stydím…? Už ani ne. Člověk si zvykne na všechno, s čím má tu čest dostatečně dlouho… Poslední úpravy ve skleněných dveřích baru a můžu jít na to.
V šeru a kouři sem ihned zamířila k baru. Vyhoupla sem se na vysokou stoličku z tmavě modré kůže a zvedla krajkový závoj z kloboučku z očí. U cigarety, vložené do úst mi blesk oheň sirky. Ozářil mě běloskvoucí úsměv. "Krásný večer princezno. Uuuuhm, nesmějte se takhle, nebo tady dnes v noci pár starých páprdů oslepne!" "Louisi! Jako obvykle, zlatíčko, prosím…" "Co bych pro tebe neudělal, slečno!" mrkl. Poslala sem mu vzdušný polibek, když přede mě předkládal dvojku bílého. "Ptám se tě pokaždé, a zeptám se tě znovu… Proč holka jako ty, krásná, mladá, a neuvěřitelně chytrá, dělá tady? " Opřel se o bar a byl tak blízko ode mne, až sem mohla postřehnout kapky potu na jeho orlím nose. "Nefandi mi zase tolik, brouku. Prostě sem jen nejhezčí a nejchytřejší kurva v celym Catu…" "Noo, možná to jednou dotáhneš na nejchytřejší kurvu v celym Londýně…" ušklíbl se, ale tak mile, jak to uměl jen on. Každý ho musel mít rád. "Jo, a nebo třeba rovnou na celym světě, ty drzoune." Plácla sem ho přes tvář. Prohodili sme ještě pár kamarádských vět. Najednou mě ale začal pálit pohled v zádech, a já věděla, že mám práci. Pomalu sem se točila a pohrála si vlasy. Byla sem opět neomylná. Od třetího stolu z leva od upatlaných dveří seděl zhruba čtyřicetiletý pán, zřejmě velké zvíře. Propaloval mě pohledem. Pak pozvedl svojí skleničku. Svojí úlohu sem znala dokonale. Stačila půl hodina, aby mi nabídl rámě a odvedl mě ze tří kamenných schodů dolů, do svého bentley.. Vždy jezdí do hotelu, hlavně, když mají kroužek po snubním prstenu ještě otlačený na prstě.
Zhruba tři hodiny trvalo, než sem uspokojila všechny jeho požadavky. Když sem s výplatou zastrčenou za punčochu zahýbala v předposlední ulici ke svému bytu uslyšela sem rachot. Tříštění, křik… Ticho… Zacouvala sem o tři kroky zpět a podívala se do leva, odkud zvuk vycházel. Asi bych ten pohled v životě nepřála ani tomu magorovi, co mě chtěl zhruba před měsícem pokálet a pak mi nezaplatil. Přes popelnici ležet muž naprosto nehybně, s kloboukem na stranu a hlavou nepřirozeně otočenou skoro na zad. Malý bílý papírem, ležící kousek od mrtvoly na dlažbě neunikl mé pozornosti. Sebrala sem ho, a utíkala rychle pryč, do bytu, do bezpečí. Zamkla sem, zatáhla závěsy a zalezla až po bradu pod peřinu, tam, kde bylo bezpečno už jako malé holce. Z lístečku se vyklubala vizitka. "Phillipe Mapple K.R.W. Corporation" Hlásala tučná černá písmena na ní… Dlouho sem nemohla usnout, až se v mé blonďaté hlavě zrodil šílený nápad. Dokážu, že sem nejchytřejší kurva na celém světě! Přijdu tomu na kloub! Ať se děje cokoliv!!!

Růžové zlo s průměrem na milimetry

20. prosince 2012 v 22:58 |  My life
Takže. Už napotřetí mám propíchlou uzdičku v tlamě. Piercing s názvem smiley. Vypadá pěkně a je originální. Jeho jediná nevýhoda je ovšem velikost kuliček, která by se dala šacovat na miniaturní. A to bez nadsázky. Takže když jedna vypadne, a to dělají s oblibou, je to fakt prdel.
Naposledy se levá koule pokusila o útěk dnes okolo osmé večer. Naneštěstí sem v tu chvíli zrovna seděla v hospodě s pěti spolužáky, mužem a dvěma prvandama. Nejdřív se mi smáli. To ještě šlo. Pak mi začli kolektivně pomáhat. To už bylo horší.
První se toho ujala Káťa. Jeden jí ochotně svítil, další dva ještě ochotnějc kybicovali. Dvakrát už tam málem byla, když ale dopadla opět na zem, ujal se tý svině malý Ondráš. Ten jí ovšem ani nezvlád chytit do prstů bez upuštění. Vzdala sem to, vydala se na záchod, prvačky za mnou. Ucpali sme umyvadlo a já počala šroubovat. Sem přírodní nervák, možná i minutu mi to nadšení vydrželo. Pak kulička letěla na zem a já ze záchoda. Jo, a za mnou holky s kuličkou v prstech. Málem se popraly, která se mi bude hrabat v zubech jako první, díru mi natrhly a do teď je opuchlá... Veselé vánoce...
PS: Kuličku mi tam stejně nedostaly...
PPS: Muž se mi šíleně vožral a celou dobu mi řikal, ať se netrápim pro jednu kouli, že on má ještě dvě...

Na doraz a nikdy níž

17. prosince 2012 v 22:35 |  My life
Je to zhruba něco přes dva měsíce, co moje kamarádka Adélka začala chodit s poměrně pěkným přesdvacet klučinou jménem Harry. Nejprve sme všechny odkývaly tento vztah, namalovaly nad ně pomyslný kříž požehnání a možná i tiše záviděly tohohle kluka sice bez zubu, za to ale se svaly. Jenže nic není tak idilické, jak se na první pohled zdá...
""Sauvemente besame... Ready to do whatever, if you take me away!" rozezněl se v malé kuchyňce mobil do zvuků rychlovarné konvice. "Stíhačka", prolítlo mi hlavou, když sem jí viděla její otrávenej výraz.
"Na intru s Hátuš. To ti mám jako hlásit každej svůj krk? TAKHLE O MEJCH KAMARÁDKÁCH NEMLUV! A kde ty seš? Kde? U kina? Ok, tak počkej u coopu!... Tak čínskou polivku oželim." vrhla na mě provinilý úsměv, když vytípla hovor a snažila se působit v klidu. "Že mu to toleruješ, seš snad svéprávná, ne?" nešlo mi do hlavy, proč zrovna ona je ochotná žít s takovym hnusákem. "Co chtěl vůbec?" "Že sem někde s tou kundou Hátou a že mám okamžitě přijít dolu." Než sem začala vidět rudě, živě se mi vybavila příhoda, kdy mě Áda doprovázela na piercing a dostala scénu, ať ale okamžitě nasedne do nejbližšího autobusu pryč ode mně, nebo můj přítel dostane zajímavou sms. Ano, je to k smíchu. "Hele, víš, že to, že je čurák ti neřikám jenom proto, že tě mám fakt ráda, ale tebe to baví?" "Když on je jinak skvělej... A já ho miluju... vypadlo z ní k podlaze, když si zapínala bundu a opouštěla mě. Vydržela sem se svejma myšlenkama přesně sedm minut, pak sem se rozhodla jednat při nejmenším tak, že mi omylem upadne klíček na jeho milovanou octavu 2.0. Zvedla sem telefon a vytočila její číslo. Ve chvíli, kdy mi to típla se ve mě začalo všechno vařit víc, jak při sto stupních celsia, oblékla sem se a brala schody po dvou. Přes svoje kuřácké plíce a vztek sem ke coopu skoro i doběhla (!). "Co se děje?" otázal se muž, když mě spatřil takhle na pokraji infarktu (normálně nevyjdu bez zadejchání ani schody).
"Je to kretén. Ať si jí třeba připoutá doma na řetěz, ale mě do toho tahat nebude! Debil! Co si myslí, že jí tam za rohem lížu frndu nebo co? Ať si zkusí mi ještě jednou něco říct a já ho pudu udat, že mě napad, ale to už si pude sednout! Ne kecám. Mám o ní strach... Všim sis těch modřin, co teďka má? Kurva, kolikrát už sem tady pro ní byla, ale takhe už dlouho nebudu!" V ten moment ovšem Adý vylezla z auta, Harry nasraně odjel vtříc mizivým dálkám. "Hátuuuš... Promiň... Už sem mu to vysvětlila. Vždyť... Je to fakt blbej pocit, když už mě s sebou ani nikam nezvete, protože víte, co by bylo za scénu. A ty tu budeš dycky, i když on se na mě vysere." Obejmula sem jí s pocitem zadostiučinění a už utlumujícím vztekem. "Prší, nechceš jít do školy?" "Ani ne.. Když už sem ta kunda, tak ať sem aspoň pořádně vlhká!"

Kam dál